Glen Hansard s The Frames v Praze: Jde to i bez Falling Slowly
Irská krev se nezapře. The Frames sice vyrazili na turné u příležitosti dvacátých narozenin, včera to ale v pražském Divadle Archa spíš vypadalo, jako kdyby se dali dohromady po dvacetileté pauze. Přes dvě hodiny dlouhému koncertu vévodila energie frontmana Glena Hansarda, který i bez Markéty Irglové a hitovky Falling Slowly přitáhl přes 1200 lidí.
Úplně ideálně to v pondělí nezačalo, ke cti pořadatelů ale nutno dodat, že informaci o startu The Frames v půl desáté (oficiální začátek ve 20:00) vyvěsili u schodů, aby byla všem na očích. Co už ke cti ale přičíst nelze, byl výběr předskokanů. Duke Special je na první pohled indie kopie Glena Hansarda, který vyměnil kytaru za syntezátor. S divně trčícími dredy sice vypadal, jako by do Archy zabloudil z metalového pódia, poetikou se ale hlásil ke svému hostiteli. Nic, co by bralo dech, ale alespoň se to dalo vydržet.
To se ale nedá říct výstupu formace Sváteční pop sdružené kolem výtvarníka Petra Nikla. Ta opanovala pódium jakousi podivnou performancí, balancující na hranici snesitelnosti. Dadaisticky vyšinutý Niklův přednes zachraňoval snad jen na bicí hrající Milan Cais z Tata Bojs, která dával tomu, co se na pódiu dělo, alespoň 
nějaké kontury. Skupinu si údajně vyžádal sám Hansard, což sice pořadatelskou službu ospravedlňuje, i tak to ale v kontextu s The Frames byla hodně mimózní volba.
Nasazení, energie, emoce. To je Glen Hansard
Přitom The Frames nechyběla hravost, jakou se na pódiu snažili navodit až moc chtěně Nikl a spol. Glen Hansard a zbytek kapely nasadili ze začátku volnější tempo, soustředění jeden na druhého a seskupeni blízko sebe skoro jako by se teprve „seřizovali“. Poměrně dlouho se ploužilo a melancholicky prožívalo, o to víc ale vyniklo, když se The Frames odpíchli. Koncert postupně nabýval na rychlosti i intenzitě, a jestliže na začátku Glen Hansard předvedl českému publiku svou známější polohu lehce – v dobrém, samozřejmě – ukňouraného folkaře, rozhodně to nebyla jediná poloha, kterou ten večer nabídl.
Publikum cenilo zejména nasazení, s nímž The Frames do svého setu vstoupili. Nejviditelněji samozřejmě v případě Hansarda, který znovu předváděl svůj typický silový zpěv plný emocí. Jedna píseň střídala v rychlém sledu druhou; skoro to vypadalo, jako by se The Frames sami remixovali, nebo snad jako by byli rozhodnutí přehrát celou svou dvacetiletou diskografii. Publiku to při takové Finally, Revelate nebo Pavement Tune vůbec nevadilo.
Prokládání rychlých a pomalých písní nebylo na škodu, ke konci už se ale vystoupení trochu vleklo a bylo znát, že kapele se z pódia prostě nechce. Nic to ale nemění na faktu, že kdyby mohl člověk probdít celou noc, vydržel by charismatického irského barda s doprovodem poslouchat až do rána. Ostatně, kdo ví, třeba se po skončení oficiálního programu v Arše kapela přesunula na nějakou afterparty, kde v hraní pokračovala.
Popravdě, vůbec bych se nedivil.
The Frames
Support: Duke Special, Sváteční pop
Praha, Divadlo Archa, 6. prosince 2010