Garáž, na tohle už nemáš
Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tvrdil řecký filosof Herakleitos, a každý se určitě mnohokrát přesvědčil, jak velkou pravdu měl. Stačí si připomenout setkání s kamarády z dětství nebo ze střední školy, kluky nebo holky, se kterými jsme téměř dýchali. A pak se potkáte někde na ulici, na třídním srazu nebo na dovče, a... kouzlo je to tam.
Rozčarování o to větší, že se mu podvědomě bráníme. Přiznat si, že si s Veronikou nebo Lukášem už nemáme co říct, by se přeci rovnalo doznání, že tak tomu bylo vždycky, a my jsme si jen něco namlouvali. Nenamlouvali, kdepak – jen jsme se prostě změnili. Nic na tom, proč si tedy dělat vrásky? Ale stejně…
Přesně tyhle pocity se mě zmocňovaly, když jsem si pouštěl nové album Black pražské Garáže. Vlastně ne Garáže, ale Garage, jak si tahle kdysi hodně populární kapela musela říkat kvůli trapným sporům mezi muzikanty o to, komu patří zavedené jméno Garáž. Pocity, které by se daly přesně přirovnat k setkáním, o nichž byla řeč úvodem. S každou další písničkou pak rostlo přesvědčení, že vše mělo zůstat při vzpomínkách a k jakékoli snaze o resuscitaci nemělo nikdy dojít. Přinejmenším ne na veřejnosti.
Nemáme baťůžek, neposkakujeme před pódiem
Měl jsem totiž pocit, že jsem se vrátil v čase, a to pěkně daleko. Návrat to přitom nebyl příjemný, postrádal onu nostalgii spojující se s listováním ve starém albu. Ne, spíše pocit nepatřičnosti. Nikdy už nebudeme kluky, kteří lezou na jablka sousedovi přes plot, nikdy už nebudeme poskakovat s batůžkem na zádech před bednami, z nichž se valí staré hity Garáže, nikdy… a je to dobře.
Poslechněte si Garáž model 1985: Medow…
http://www.youtube.com/watch?v=9Y321xd56WE
Nová stará Garage opět vsadila na zpěv Tonyho Ducháčka a na jeho texty, zdánlivě ležérní a plné zdánlivých pravd. Opět slyšíme ostré kytary a vyhrávky saxofonu, vše je, jak bylo a jak by mělo být, a přece to není ono. Tak jako náhle vidíme, že ten Matouš byl vlastně vždycky nafoukanej frajer a krásná Sylvinka obyčejná napajcovaná husa, tak se ukazují se i na albové novince Garage staré chyby a slepé uličky. Vrásky a beďary, které nelze zapudrovat. To, co fungovalo v roce 1985, náhle začíná kulhat, a já si – chtě nechtě, a krapet jízlivě – připomenu název jedné jejich hodně staré kazety: Garáž na tu nemáš… Přitom se na novém albu najdou pěkné kousky, třeba Ryba nebo ztišené Černý kytky, které by se jistě líbily Lou Reedovi. Ale ty Ducháčkovy texty…
…a model 2007: Medow
Nelze jim bohužel věřit, póza rockera či rebela nefunguje, stejně jako narážky na léky či reálie nočního života. A co si myslet o verších „Až vstanou všichni / poslední věrní / vezmou svý děti / na Ostrov můj“? Radši ani neříkat…Verše „začal jsem se měnit / ku prospěchu věcí“ nelze brát vážně, snad se jen pousmát. Máme tedy hledat dál? V Duši na to Ducháček kápl: „Nikdo není stejnej, podoba tu je…“ Ano, zopakujme, že dvakrát do stejné řeky… vlastně Garáže nevstoupíš. Škoda.
Autor je překladatel a publicista