Foo Fighters v Praze: skvělá kapela zahrála spícímu publiku

Foo Fighters jsou momentálně na vrcholu kariéry. Prodané desky počítají v desítkách milionů, pod nejrůznějšími soškami se jim doma prohýbají police a jejich refrény s nimi na stadionech zpívá i osmdesát tisíc lidí. Lepší načasování si tak Praha nemohla přát, avšak atmosféra v plné O2 areně byla přes vynikající výkon kapely spíš vlažná.

Když tenkrát v polovině 90. let přijeli do Prahy poprvé, byli Foo Fighters jen kapelou „toho týpka, co předtím bubnoval v Nirvaně“; kapelou s jedním vydaným albem, rozkolísaným frontmanem a velmi nejistou budoucností.

O sedmnáct let později jsou jednou z největších a nejuznávanějších rockových ikon a přestože nikdy nedosáhli (a pochopitelně ani nedosáhnou) kultu Nirvany, kvalitativně se už dávno dostali přinejmenším na stejnou úroveň.

Poslechněte si Foo Fighters v YouRadiu

Vzhledem k šílenství, jaké po oznámení koncertu zavládlo (nejen) na sociálních sítích, se v téměř vyprodané O2 areně dala očekávat bouřlivá atmosféra. Jenže kromě ostrůvků skalních fanoušků to v hale co do pohybu a nadšení příliš nežilo, skoro jako kdyby se tam velká část přítomných zatoulala omylem. Něco ve smyslu: jdou přece moji kámoši, tak bych měl/a taky.

Přestože frontman Dave Grohl vlétnul na pódium jako uragán a vypalovačkou White Limo okamžitě rozvibroval nejhrubší kout svých hlasivek, naladění na společnou vlnu s příliš statickým publikem se dlouho nedařilo. Zafungovala až starší skladba My Hero; o co se hala méně hýbala, o to více zpívala.

Podobně jako před půldruhým měsícem Pearl Jam (report z koncertu), také Foo Fighters přijeli s prostě řešenou scénou – bez obrazovek, bez projekcí, bez plátna (ten obří hadr v pozadí, na němž se občas obyčejným fontem mihnul nápis kapely, nelze považovat za plátno); zkrátka pět muzikantů se svými nástroji a rock’n’rollem v krvi, nic víc.

A podobně jako Pearl Jam, i Foo Fighters měli nachystaný dvou a půl hodinový, perfektně sestavený setlist, v němž nechyběla žádná zásadní skladba.

Početnou skupinu písniček z kategorie "extrémně chytlavá a přitom nepodbízivá" reprezentovaly starší kousky Learn to Fly, Monkey Wrench, Everlong nebo Generator a také několik skvělých novinek jako Walk nebo Grohlova oblíbená These Days. Samozřejmě zazněla i parádní stadiónovka Best Of You. Jaká škoda, že se koncert neodehrával venku…

Na Grohlovi, jenž celé dvě a půl hodiny vydržel jak s hlasem, tak s nasazením a energií (nejspíš za celý zbytek sestavy), bylo znát, jak moc si hraní užívá a jak uvolněně se cítí. Třeba když si na pódium posadil svoje malé děti, nechal je chvíli sledovat celý ten šrumec v hale a následně je s veselým úšklebkem "I’m not fucking rockstar, I’m fucking dad! (do háje, nejsem rocková hvězda, ale táta!)“ zase vyhnal. „Mimochodem, pamatujete si první koncert Foo Fighters v Praze? Jo? Já ne,“ aneb další frontmanův kousek; skvělé.

Ono těch skvělých kousků (a čert vem vlažnou atmosféru) bylo vlastně spoustu. Snad se na ty další nebude čekat zase sedmnáct let.

Foo Fighters
Praha, 02 arena, 15. srpvna 2012