Faith No More jsou zpět s deskou skvělou jako nikdy před tím

Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby před třemi lety neodfouknul na královéhradeckém letišti vichr koncert Faith No More, čeští fandové by pravděpodobně letos v červnu neměli možnost slyšet písničky z výborné nové desky Sol Invictus.

V průběhu života skupiny Faith No More se kvůli jedenáctileté pauze a existenčním sešupům nemuselo tak úplně zdát, že osud, bůh anebo jiná vyšší moc (říkejte tomu, jak chcete) stojí po jejím boku. Všechno špatné ale bylo k něčemu. Kapela si důkladně vymáchala bradu v bahně, a když zjistila, že i tak je schopna dýchat, její členové se unisono chopili provazu, aby jméno Faith No More společnými přítahy znovu pyšně postavili na nohy. To se na Sol Invictus, první studiovce po osmnácti letech, projevilo soudržností materiálu i jeho osobitostí, které mají k dokonalosti mnohem blíž než kdykoliv předtím.

Ne snad, že by předposlední deska Faith No More Album of the Year byla opovrženíhodná; geniální multižánrové fúzi s hlasem Mikea Pattona, který dokáže kouzlit v těch nejdivočejších polohách, se těší všechna alba kapely, ať už je fanoušci přijali jakkoliv. Málokdo se totiž může pyšnit takovou měrou variabilních přístupů a zároveň rozeznatelným zvukem jako právě Faith No More.

Pauza hudebníkům nicméně zjevně prospěla. Čert vem bláhová spekulování o lenosti, očividně bylo zapotřebí dospět do stadia, kdy okolnosti zapadnou do žlábků a kapela bude moci naprosto přirozeně říct, že konečně nastala chvíle něco dělat. Vždyť jak jinak by s ohledem na její pětatřicetileté fungování mohlo vzniknout něco kvalitního, charakteristického a v případě nové desky jednoznačně nezapomenutelného?

Může se zdát, že po setsakramentsky dlouhých osmnácti letech je desetiskladbové album málo. Plivanec na trpělivost věrných fanoušků. Tak tomu ale není. Sol Invictus není napěchované umělou výstuží. Každá písnička  má na desce svoje místo. Rozličný charakter energické nášupovky Superhero s drzou basou a apokalyptickou klavírní linkou, caveovské Cone of Shame nebo závěrečná kytarová oddechovka From the Dead mají bavit nepředvídatelným vývojem i různorodostí hudebních postupů. Tohle všechno se daří, nehledě na možné antipatie, které jsou otázkou individuálního vkusu a hudebních preferencí.

Ta řada přístupů, nepředvídatelných zvratů v atmosféře i polohách hlasu Mikea Pattona, které nezadržitelně skáčou napříč pestrou paletou žánrů, nepůsobí jako cílená a přes koleno lámaná snaha dělat věci jinak. U předposlední studiovky Album of the Year to tak možná vypadalo, ale právě osmnáctiletý odpočinek pomohl Faith No More jejich studiovou uvěřitelnost vybrousit dohladka.

Přestože se každá z písniček diametrálně liší, zůstává Sol Invictus maximálně soudržné. Nenásilně a přirozeně, jako když posadíte dveře do pantů a ony tam zkrátka drží. Není třeba všemu plně rozumět a znát podrobnou genezi každičkého verše. Aby vám album něco řeklo, postačí pochopit a smířit se s pro kapelu typickou mnohoznačností. Že Faith No More mají – stejně jako zlobři nebo cibule – mnoho vrstev a ne do všech můžete proniknout, protože ani sám Patton netuší, co každá z nich přesně znamená.

Zdá se, že za vším skutečně stojí nějaká vyšší síla. Na Rock for People Faith No More téměř odfouknutou stage před třemi lety nikdo nezáviděl a asi málokdo by tehdy mluvil o dobré karmě. Přesto to mělo smysl. V červnu nebudou před českým publikem jen křísit ducha 90. let, ale blýsknou se i skvělým, zbrusu novým materiálem. Hradec se má na co těšit.

Faith No More – Sol Invictus
Vydavatelství: Reclamation Records
Celkový čas: 39:30
Seznam skladeb: Sol Invictus, Superhero, Sunny Side Up, Separation Anxiety, Cone of Shame, Rise of the Fall, Black Friday, Motherfucker, Matador, From the Dead