Everest a Houpací koně: Krása jak deka inverze nad Ústím
Kuchař Kittchen, kluk s maskou od Máchova jezera, poslouchá svoje krajany z Ústí nad Labem Houpací koně. Skupina Jiřího Imlaufa vydala novou desku a Kittchenovi se moc líbí. „Občas si pánové fest zazloběj, vykalej překvapenejm hostům drinky, ale pak se to všechno zase tváří jak u hodnejch medvídků,“ píše v "podrobné zprávě o chlápkovi v půl".
Houpací koně natočili skvělou desku Everest, kterou byste si měli koupit, ukrást, pučit a nevrátit, to je celkem jedno. Hlavně byste si ji měli teda pustit.
Třeba tady
Kittchen psal i o Bílých včelách skupiny Květy
Žádný zbytečnosti, kytary, bicí, klavíry, synťáky. Krásný zvuky a silný písničky, jedna jako druhá. Nemyslim tim, že by byly podobný; jenom to, že se Koně nenamáhali vycpávat ten svůj Everest vatou. Samý poctivý šutry, co ti rozbijou hlava ani nemrkneš. A led, mráz po zádech. K tomu Texty, u kterejch chceš vědět, co bude dál. Který tě vedou a překvapujou, když za rohem najdeš něco jinýho, než ti hlava předem napovídá. Třeba takovej dokonalej dárek jako jsou
osamělý ženský, co večeřej bílý…
Jiří Imlauf často ty svý hesla spíš volá než zpívá. Jako když se na koupališti někdo topí. Člověk nemůže tak úplně dělat, že ho neslyší. Pomoz mi, pomoz. Jsou to dobrý hesla. Ne každýmu rozumim a ne každý mě baví. Ale všechny jsou, nebo tak alespoň sakra zněj, odžitý a skutečný. A tomu šílenýmu kantorovi je samosebou všechny věříte. Čim vypadá strhanějš, čim má větší kruhy pod očima. Když s lehce pohrdavým úsměvem velí…
…napřed Beatles, děti a ženy
Na Everestu jsou Houpací koně uvolnění a v klidu. Chlápci, co hrajou, jako když nemaj co ztratit. Je to z mý strany samosebou spekulace, ale jako by se na posledních dvou deskách definitivně vykašlali na snahu někomu něco dokazovat, někoho přesvědčovat o svejch kvalitách. Komu to nedošlo doteď, jeho smůla. Prostě natočili desku o svym Ústí, s lidma, kterým věřej, na území, který důvěrně znaj. Všechny ty vypitý drinky a vykouřený cigára, všechny ty ranní návraty z jedný strany řeky na druhou, všechny ty vopouštěný holky, všechno maj na tý desce nahraný.
Však je taky špinavá a syrová. Občas si pánové fest zazloběj a na scénu nečekaně vtrhnou kytarový vazby, vykalej překvapenejm hostům drinky, ale pak se to všechno zase tváří jak u hodnejch medvídků. Ten klid je ale jenom předstíranej, protože hlavním motorem je touha celýho Desire city. A touha se neptá, kolik bys toho měl naspat a co bys měl a neměl pít. Tahle touha tě hryže v útrobách jak prasklej žaludeční vřed a nenechá tě odpočinout, nenechá tě žít klidnej a pohodlnej život, na kterej si občas myslíš. Jednu chvíli se kolem rozvalujou hipíci a bavěj se pokřikováním na pánaboha. A pak najednou visíš jak Deckard nad propastí a povoluje ti jeden prst za druhým. Zatímco tvý lodě hořej v Orionu.
Houstone, jdem dolů
Až na pár osobních nesetkání mě deska Everest moc baví. Nejvíc. Je zralá, neni usnažená ani odfláklá. Má nedbalou nonšalanci, se kterou se vždycky tak pěkně nakrucuje Jack White. Kytary tu znějí jako kytary 
omlácený při věčnejch stěhováních z auta do zkušebny ve čtyři ráno. Žádný flitry. Normálka realita. Krásná. Poetická. Jako studený Labe pod ústeckejma mostama. Jako deka inverze nad městem. A k tomu ten geniální cover. Jednoduchej a strohej symbol, kterej už bych měl vytetovanej přes žebra, bejt to moje deska. Takhle mi zůstanou alespoň obrazy a písničky, co jsou vlastně stejně jednoduchý a strohý jako bledě modrá špička Everestu.
Houpací koně – Everest
Vydavatelství: Yannick South
Seznam skladeb: Čtyřicet a půl, Řek, Zelda, Z popela, Neber, Deckard, Vesluju, Pomoz, Everest, Vteřinu