Erasure: Smrt Petra Muka pro nás byla rána

Po čtrnácti letech se do Česka vrátili britští synthpopoví Erasure, kteří v Praze zahráli v rámci šňůry k nové desce Tomorrow’s World. V rozhovoru těsně před úterním koncertem vzpomínal zpěvák Andy Bell na pražské předrevoluční vystoupení, zesnulého Petra Muka a také na svého bývalého partnera, jenž se léčí s rakovinou.

Jak se máš, Andy?
Jsem v pohodě, jen trochu unavený z té zimy. Mám trochu nakřáplý hlas, ale když zpívám, není to slyšet. Včera jsme s Erasure koncertovali v Drážďanech a před tím jsme měli den volna, takže jsme se hlavně procházeli po městě a kochali místní kulturou. Taky jsem si v jednom stánku koupil tohle (vytahuje z kapsy u kalhot stříbrný přívěšek na řetízku).

To je drak?
Jo, protože v čínském horoskopu jsem drak, takže mi to má přinést štěstí a má mě to naplňovat energií. A musím říct, že se opravdu cítím líp, i když je to možná nějaká moje sugesce. Na pražský koncert si ho pro jistotu vezmu na sebe.

Co děláš kromě muziky? Jak vypadá tvůj typický pracovní týden?
Abych řekl pravdu, jsem velmi líný. Většinou se válím doma nebo chodím do posilovny, koukám na televizi, stýkám se s přáteli, jezdím na kole. Nedaleko domu je jeden obrovský park, takže trávím spoustu času tam.

V podstatě takové prázdniny.
Jo, dá se to tak říct.

Kde v současné době žiješ?
Teď žiju v Londýně s bývalým přítelem, ale ještě před Vánoci bych se chtěl přestěhovat na Floridu, kde bydlí můj současný přítel.

Ty bydlíš s bývalým? A současnému příteli to nevadí?
Je to taková zvláštní situace. Měl jsem se s novým partnerem stěhovat už dříve. Ale do toho mi ten bývalý řekl, že má rakovinu, takže teď podstupuje léčbu a já se o něj tak trochu starám. Pochop, v tu chvíli jsem ho nemohl opustit a nechat ho samotného. Přítel o tom ví a je v pohodě, chápe to.

Úplně poprvé jste v Česku byli v roce 1989, týden před sametovou revolucí. V té době jste byli pořád ještě jednou z mála kapel, které zde v té době mohly vzhledem k režimu koncertovat. Vzpomínáte si na to ještě?
To si pamatuju velice dobře, protože něco takového jsem do té doby ještě nezažil. Kromě toho, že to byla naše první zkušenost s Evropou, byl to také první a jediný koncert, na kterém jsme zažili takové publikum. Lidé byli hrozně šťastní a rozdovádění. Ochranka dokonce vůbec nemohla fanoušky zastavit, protože všichni chtěli být uvnitř s námi a hrnuli se na nás jako nikdy. Někteří z nich také měli takové ty malé nahrávací přístroje zvednuté nad hlavou a nahrávali si naše písničky naživo. To bylo opravdu fantastické.

Kdysi vám na několika vystoupeních v Anglii předskakovala skupina Oceán Petra Muka, který před rokem a půl zemřel. Pamatujete si na něj?
Jo, na Petra nezapomenu. O jeho smrti jsem se dozvěděl záhy a bylo to moc smutné. Jak mě, tak Vince (Clarka, druhou část kapely Erasure) ta zpráva velmi zasáhla. Vlastně ani nevím, jak umřel.

Myslím, že v tom hrál roli alkohol.
Opravdu? To je škoda, protože jeho hlas byl vážně neuvěřitelný. Miloval jsem ho. Pamatuju si, že mi vždycky připadal hrozně šťastný, párkrát jsme spolu byli i v hospodě a byl to skvělý společník, byla s ním legrace. Možná, že měl nějakou maniodepresivní chorobu, ale vůbec bych to na něm nepoznal.

Vzpomínáš si ještě na vaše první setkání?
Uh… (dlouho přemýšlí). Vlastně už ani nevím. Jen si pamatuji, že jsem se zamiloval do jeho hlasu ještě dřív, než jsme se setkali tváří v tvář. Ale jak ta schůzka vypadala, to už si opravdu nevybavím.

Myslíš, že kdyby ještě žil, byl by vám dneska předskakoval on?
Rozhodně. Tedy pokud by chtěl, pochopitelně. Ale určitě bychom ho oslovili.

Co vás vedlo k tomu, že jste si jako předkapelu vybrali skupinu

?
Datco?

Datwerk. Mají vám dneska předskakovat.
Tak o tom nic nevím. Nejspíš je vybral náš management, ale já jsem ten název v životě neslyšel.

Po koncertě bude následovat afterparty v klubu Kostel. Proč jste si vybrali právě tento prostor? Nebo je to iniciativa pořadatele?
Afterparty? Fakt? O tom mi taky nikdo neřekl.

No, prý tam máte mít nějaké DJ sety…
Vidíš, a já naivka jsem se těšil do postele.

Na nové desce Tomorrow’s World jste pracovali s Frankmusik, který dělal například s Lady Gaga nebo s Pet Shop Boys. Jak ta spolupráce vznikla?
Přemýšleli jsme, jakého producenta bychom mohli pro naši novou nahrávku využít. Měli jsme seznam několika jmen, z nichž jsme vybírali. Frank v tom prvním soupisu vlastně vůbec nebyl. Až jsme potkali jednoho kamaráda, který se pohybuje na poli americké muziky, a ten nám Franka doporučil. Dalo by se říci, že v tu chvíli všichni naši dosavadní favoriti jeden po druhém odpadli a my jsme dali na to kamarádovo doporučení. Nakonec to byl spíš instinkt, který rozhodl. A řekl bych, že se to podařilo.

Když se podívám na obal desky, mám dojem, jako kdybych dostala nějaký promo materiál od hnutí Hare Krišna. Co ten obrázek v bookletu symbolizuje?
Původně jsem chtěl, aby tam bylo takové skleněné srdce plné krve. Oslovil jsem britského umělce Damiena Hirsta, který dělá takové věci, jako že třeba vezme mrtvého žraloka nebo krávu a naloží je do nějakého roztoku. Kdybych měl tetování, chtěl bych mít na hrudi vyobrazené srdce. Hodně věcí na albu také souvisí s tarotovými kartami. Pokaždé, když si chci náhodně vytáhnout nějakou kartu, vytáhnu si vždycky tu stejnou: je na ní srdce, které je skrz naskrz prošpikováno třemi šípy. Znamená to, že když máš nějakou bolest, nemusíš ji nosit s sebou, ale stačí jen vyndat ty šípy, jestli mi rozumíš.

Rozumím. Ale zpět k obalu. Co to tedy je?
Kluk, který na něm pracoval, na základě mých instrukcí poslal nějaký návrh, ale nefungovalo to. A potom mě napadlo: co takhle udělat srdce jakoby z hedvábného papíru? A vzniknul tenhle kouzelný obrázek.

Když už jsme u těch srdcí, která písnička z nové desky je tomu tvému srdci nejbližší?
To ti můžu říct úplně přesně, je to What Will I Say When You’re Gone. Pojednává právě o mé zkušenosti s tím mým bývalým partnerem. Psal jsem tu písničku nedlouho po tom, co mi oznámil, že má rakovinu. A já byl v tu chvíli úplně zoufalý, nevěděl jsem, jak mám reagovat. Zkus si představit, že někdo, s kým jsi prožila několik let života, za tebou najednou přijde a řekne ti „čau, to je dneska venku hezky, a jen tak mimochodem – umírám“. Bylo to jako rána do hlavy.

http://www.youtube.com/watch?v=iOlq9BoDg6o

Jo, to znám.
Hlavně v tu chvíli se musíš snažit toho člověka nakopnout, nemůžeš být negativní a sesypat se, ale musíš mu říct, že všechno bude fajn a že se hlavně nemá bát.
Pro mě to bylo velice obtížné, protože jsem z toho sám byl na pokraji zhroucení. Dokonce bych řekl, že on sám to nesl mnohem statečněji než já.
Taky to pro mě bylo těžké z toho důvodu, že já sám mám v podstatě šťastný a kouzelný život, mám spoustu kamarádů a se smrtí se takhle těsně prakticky nesetkávám. Jo, umřela mi babička a jeden strýček, ale jinak to kolem mě poměrně žije, takže tohle je taková moje první blízká konfrontace se Zubatou. Ale racionálně vzato, už bylo asi na čase – přece jen, jsem ročník šedesát čtyři.