Eliška Jansová: Zahrát si princeznu pro mě znamenalo splnění snu
Eliška Jansová je sympatická, talentovaná, třiadvacetiletá studentka činoherního herectví, která se nám na první svátek vánoční představí jako princezna Verunka v pohádce Svatojánský věneček režiséra Jiřího Stracha. Diváci ji ovšem mohou znát z loňské štědrovečerní pohádky Princezna a písař, kde hrála dvorní dámu. O tom, jaká je její postava princezny, jak sama prožívá Vánoce či jaké jsou její nejbližší plány, se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.
- Přála jste si jako malá být princeznou?
Zahrát si princeznu pro mě znamenalo splnění snu. Už jako malá jsem, asi jako každá holka, chtěla být princeznou. Chodila jsem ráda v šatech, ale snad ještě radši jsem lezla po stromech. V batůžku jsem měla vždy připravené náhradní oblečení, abych se z princezny mohla snadno stát „stromolezkyní“, fotbalistkou nebo prostě holkou, co se nemusí starat o to, zda si ušpiní šaty. Už tehdy jsem věděla, že být princeznou není jen o zábavě, ale že to nese i určitou zodpovědnost. Poté, co jsem se dostala na DAMU (Divadelní akademie múzických umění – pozn. red.), se moje princeznovská touha vrátila a i přes rostoucí věk, se snad ještě zvětšovala a vlastně mi i byla blíž než kdy předtím, protože jako herec můžete být kýmkoliv, jenom mít štěstí.
- Jak byste charakterizovala princeznu Verunku, kterou v pohádce Svatojánský věneček ztvárňujete?
Taková rozlítaná, dobrodružná povaha. A rozhodně se nechce vdávat. Je hodná a milá, i když taky trochu paličatá a hubatá. Má ráda matematiku, což mi vyhovovalo, protože jsem chodila na matematicko-fyzikální gymnázium. Sama jsem si ve scénáři opravila pár vzorečků, aby to sedělo a bylo správně. Posléze jsme to ještě trochu přizpůsobovali pohádce, není to přece jen vědecká studie.
- Co máte s Verunkou společného?
Obě jsme veselé, chvíli neposedíme, rády počítáme, máme svoji hlavu a vdávat se zatím nechceme.
- V čem se naopak od Verunky odlišujete?
Postavu Verunky jsem si značně přizpůsobila, takže jsme si hodně podobné. Myslím, že Verunka je vlastně bezstarostná holka, která řeší úplně jiné věci, než normální smrtelník, zatímco na mě dopadají i běžné každodenní věci – když si nenakoupím, nemám co jíst, když si nevyperu, nemám co na sebe. Musím se snažit skloubit svůj nabitý program s odpočinkem a tlakem ze všech stran – obzvlášť když mám být na třech místech najednou. Jinak samozřejmě nepocházím z královské rodiny a rodiče mi ve volbě partnera dávají volnou ruku. Jo, a neumím čarovat.
- Stala se vám nějaká vtipná situace během natáčení, na kterou určitě nezapomenete?
Nikdy nezapomenu na jeden moment z natáčení, kdy byli na place snad všichni – natáčela se slavnostní večeře. A Markýz (Pavel Liška), měl říct: „Zavolejte Kata!” a já na to měla odpovědět, že to není snad třeba. Jenže Pavel Liška to říkal tak hrozně vtipně, že jsem se začala smát. Hned se to jelo podruhé a já se znova rozesmála. Několikrát jsme to zkoušeli a všichni zkušenější herci mi dávali rady jako: „Směj se do klapky a pak to utni a půjde to”, nebo: „Směj se teď hrozně moc, pak zavři oči, třikrát se nadechni.” Nebo abych se na Pavla nekoukala. Bohužel, to k ničemu nebylo. Vždy když se ozvalo kata, vyprskla jsem smíchy. Muselo se tedy natáčení přerušit. Dát se krátká pauza. Nevíte, jak malá ve mně byla dušička, abych se zase nerozesmála. Nakonec se záběr přece jen povedlo natočit.
- Děj pohádky se točí kolem svatojánského věnečku, který má kouzelnou moc a údajně doplave k ženichovi. Věříte na podobná kouzla?
Jak mi nedávno někdo řekl: „Kouzla neexistují, ale zázraky se dějí.” Myslím, že to je docela trefné. Věřím určitě na energii a na splněná přání. Když si něco moc přejeme, můžeme si to podle mě přivolat. Pokud přání pošleme jako věneček po vodě a moc si ženicha přejeme, může se to možná i vyplnit. Hlavní je v přání věřit. Myslím, že lidská mysl umí daleko víc, než jsme ochotni si připustit.
- Jak vy sama prožíváte Vánoce?
Doma u mámy a sestřičky. Spíše to beru jako dobu odpočinku, klidu, hřejivé atmosféry a rodinné pohody.
- Na jakou pohádku se o těchto svátcích vždy těšíte?
Určitě na Popelku. Ale nepohrdnu i jinými klasikami – Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Sůl nad zlato…
- Jste studentkou 4. ročníku DAMU, která z her či klauzurních prací je vaše nejoblíbenější?
Těžko říct, každou mám ráda něčím jiným. V Povídkách z Vídeňského lesa v divadle Disk hraji Marianu a v podstatě s ní prožívám celý příběh a smutný osud a reprízu od reprízy si to více užívám, protože Mariana projde vývojem od naivní holčičky až po zhrzenou vyhořelou matku. Ve hře Opilý hraji opilou puberťačku, která mě také moc baví, tam zase můžu více hrát s publikem, v druhé půlce je to opravdu skoro komedie a to chce určitý typ napětí, které mám ráda, protože pokud je správné, odmění vás diváci smíchem a to je jak balzám na duši. A nesmím zapomenout na Vernisáž, kde hraji již dospělejší ženu Věru v blonďaté paruce. Věra je opravdu nesnesitelná a to se mi hraje moc dobře.
- Máte nějakou svou vysněnou roli?
Asi každá role, která přijde, mě baví a těším se, že ji poznám. Dlouho jsem měla vysněnou Ninu v Rackovi, teď si již nejsem jistá. Určitě bych si ale ráda zahrála klasické holčičí role, jako je třeba Julie. Nedokážu to teď opravdu říct, pokaždé když čtu hru, samozřejmě mě napadne postava, kterou bych si ráda zahrála, a pokaždé je to úplně jiný typ, jiné myšlení, asi je pro mě vysněné hrát všechno možné.
- Jaké jsou vaše nejbližší plány?
V současné době zkouším poslední absolventskou hru v Disku a v Příbramském divadle zkouším Sen noci svatojánské, kde hraji vílu Pin. No a jiné plány – skoro každý večer hrát v Disku již odpremiérovaná absolventská představení, jezdit na zájezdy s představením Polib tetičku pod záštitou divadla u Valšů a pomalu začít psát diplomovou práci.