Dredaktorka Pavla doblogovala: Na řadě jsou Hankovy štěky
Blog má dneska kdejaká panička. Ale psi mají k vyjádření zoufale málo příležitostí! To se teď změní. Jsem tu totiž já Hank, miláček dredaktorky Pavly, a jsem odhodlaný uvést psí život na pravou míru.
Jsem paniččin první pes. A asi by vám řekla, že pořídit si jako prvního psa pitbula, je jako jet s čerstvě udělaným řidičákem rallye Dakar. Když to dáte, budete mít dost zkušeností, ale určitě z toho nevyváznete zdraví. A jestli si myslíte, že nás zvládnete vycvičit po sledování seriálu Cesara Milana, jste na omylu. Jako byla panička.
Možná teď štěkáte, že máte doma fenku pitbula a je skvělá. To já jsem samozřejmě taky! Ale nejsem žádná čuba! Jsem pes a zajímá mě celý svět. Feny jsou žabaři. Drží se u lidí a po dvou háráních se hodí do klidu. Já chci běhat, kousat a skákat. A potřebuju to dělat ideálně tři hodiny denně. Fakt na to máš čas?
A pozor, nejsem staford ani stafbul. Jsme si s klukama podobný, jsme jeden gang, jenže mám mnohem víc energie než oni. Žádný pes, kterého jsi do teď měl, tě na mě nemůže úplně připravit. Stačí, aby panička přišla domů v noci trochu omámená, a jedním mávnutím zadku ji složím na zem. Stejně jako všechny děti, květináče a věšáky. Hehe.
Aby mě panička pochopila, vodil jsem ji na cvičák. Bylo to skvělé! Celou dobu jsme se přetahovali vodítkem, páčili mi míček z čelisti a zjistil jsem, že i ostatní psi jsou na pohodu, když je nechci sežrat. Nechápu proč, ale panička se vždycky druhý den nemohla zvednout z pelechu! Ale to neva, šli jsme tam zase. Po roce jsem pochopil, že když jí dám míček, hodí ho znova.
Takt to je na úvod ode mě vše. Hodin jak na kostele a panička zatím nikde. No nic, musím jít vytahat odpadky z koše a ožužlat roh jejího polštáře. Tak čau za týden!
