Dredaktorka Pavla bloguje: Odliš se, nebo zemři!
Základní škola se ve mně snažila zabít individualitu tak moc, až to skoro zabilo mě. Čím víc po mně chtěli, abych nepřemýšlela a plnila rozkazy, tím víc problémů se mnou bylo. Do škatulky se mě tak snažila narvat nejenom rodina, ale i učitelé a spolužáci. Stejně jako ostatní děti.
Vstup do školy je vůbec takové divné období, ve kterém se tvrdě platí za každý odklon od normálu. Jestli jste zrzaví nebo jste nosili rovnátka, asi jste si užili svoje. Všechna podivná děcka si přejí být obyčejná a nenápadná. Například spolužákovi na každou velkou přestávku oblepili celé pouzdro izolepou. Proč? Jmenoval se Šimon.
Přijde puberta a je to přesně obráceně. Potřebujeme se vymezovat, snažíme se odlišit, chováme se iracionálně a chceme být zajímaví. Tak třeba já jsem nosila tak velký zvonový kalhoty, že se v nich nedalo chodit po schodech, tahala se s třicetiletými muzikanty a pod okny měla od jednoho z nich sprejem nastříkaný nápis: „Miluju tě, motorkářko. Tvůj magor.“ A za pár let si všichni říkáme: „Proboha, co to bylo?!“
V dospělosti je to ještě horší. Většina z nás chce kreativní práci, ve které ale musíte dělat věci „jinak“. Jak? To vám nikdo neřekne. Pokud to nevíte sami, jděte si stoupnout k pásu do fabriky. Tam to ale bude stejné jako ve škole: „Hlavně nepřemýšlej a dělej, co se ti řekne. Nikdo se ti už ale nebude smát, protože jsme přece dospělí.“
Takže co vlastně chceme? Celý život se snažím někam zapadnout a nedaří se mi to. A to nejsem jiné národnosti, mám obyčejnou barvu vlasů, neurčitou barvu očí, nejsem ani malá, ani velká, ani vyhublá, ani tlustá, ani introvert, ani extrovert, stejně jsem všude „ta divná“. A nemám na výběr stejně jako holka se zuby jako Sid z Doby ledové.
Řekla jsem si, proč tomu rovnou nejít naproti a odlišit se už definitivně. Baví mě chodit na místa, kde nic není bizarní, úchylné nebo divné, protože je tam bizarní, úchylné a divné úplně všechno. Je to bezpečnější než chodit mezi lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou normální.
A co z toho plyne? Pokud vás mají všichni rádi, děláte něco špatně. Pokud na potkání schytáváte rány, možná byste se měli trochu krotit. Prostě si dělejte, co chcete, stejně vás vždycky někdo odsoudí a někdo pochválí. A v tichosti čekejte, až vaše úchylka přijde do módy.
