DonT Stop – filmová známka punku
Možná že punk není mrtvý, ale Československu se nějaký ten pátek vyhýbal. Film DonT Stop vypráví o 80. letech minulého století a skrz hudbu chce mladým lidem ukázat: Takhle nějak to vypadalo, když jsme byli mladí. V hodinách dějepisu DonT Stop asi neuvidíte, do kina byste ale na tuhle zdařilou imitaci dob dřevního punku zajít mohli.
Československo, rok 1983. Na diskotékách ze všech stran heleká Michal David, ale jsou tu i tací, kteří do talíře gramofonu právě pokládají draze zaplacenou „podpultovou“ desku London Calling od The Clash. Miki a Dejv díky ní objevují punk a punk na oplátku je. Nahromaděná sklíčenost z doby, ve které žijí, musí ven. Nezbývá než založit vlastní kapelu a vykřičet všechny starosti do mikrofonu. A je celkem jedno, že vám není rozumět ani slovo; tak nějak víte, že publikum pochopí, co chcete říct.
Tvůrci filmu DonT Stop v čele s režisérem a scenáristou Richardem Řeřichou se pustili do náročného úkolu. Zachytit něco tak nedefinovatelného jako dobové klima, generační přelom hudebních stylů v Československu nebo jen pocit, který se spojuje s předlistopadovou dobou – to všechno jsou věci, které autora mohou dovést na scestí, pokud si na nich nedá záležet. Řeřicha se naštěstí nesnažil pochytat všechny zajíce a poměrně jasně vymezil svůj cíl. Chtěl udělat film o mladých pro mladé. Vcelku se mu to podařio.
Spíš než děj tu vidíme sled atmosférických poslepovaných scének. Režisér se svým způsobem pokouší o „coming-of-age“ žánr, tedy o snímek o dospívání, kdy sledujeme přechod do dospělosti.Žánr to není nejjednodušší, většinou se totiž potýká s filmově nevděčnými a těžko zobrazitelnými aspekty. Pokud je neuděláte dobře, vymstí se vám a z filmu udělají jednu velkou křeč.
DonT Stop balancuje přesně mezi křečí a něčím „pravým“ s výpovědní hodnotou. Především je to zásluha efektní režie, která nezapře původní zkušenost režiséra jako kameramana (Řeřicha nasnímal film Samotáři Davida Ondříčka), a typově přesně obsazených mladých, ještě neznámých herců.
Po výtvarné, ale i hudební stránce je DonT Stop nadprůměrný český počin. Navodit dřevní punkové roky se povedlo, od špinavých kulis až po nezbytné rekvizity. Punk tu opravdu zní jako punk, i když většina písniček je jen „dobově“ nazpívaná současnými kapelami The Prostitutes nebo Barockers. A že na vás celá ta imitace 80. let působí trochu uměle? Důležité je přistoupit na jistou „romantizující“ hru tvůrců a brát film coby svědka společenského klimatu trochu s rezervou.
DonT Stop je vlastně průřezem punkové kultury, v němž politika probublává jen v pozadí. Je tu sice strašák povinné vojenské služby, ale i ten tu hraje jen okrajovou roli. Vyhýbání se „vážným“ tématům je ve filmu jasně čitelné, DonT Stop je tak spíš snímek o „známkách punku“ než o jeho kontextech nebo důsledcích.
Vyplývá z toho, že na hodinách dějepisu si ho asi pouštět nebudete, zajít do kina byste na něj ale mohli.
DonT Stop
Drama/Hudební
Česko/Slovensko, 2012, 98 min.
Režie: Richard Řeřicha
Hrají: Patrik Děrgel, Lukáš Reichl, Jiří Kocman, Jakub Zedníček, Oliver Cox, Viola Černodrinská, Klára Pollertová-Trojanová, Kristína Svarinská, Jiří Štrébl, Stanislava Jachnická
Premiéra v ČR: 14. června 2012
