Dítě číslo 44 pro působivou depresi ignoruje historii i logiku
Kvůli tomuhle se zavíralo Metro? stěžoval si u závěrečných titulků kolega ve vzpomínce na medializovanou kauzu z doby před pár měsíci, kdy kvůli natáčení filmu Dítě číslo 44 nefungovaly stanice pražské podzemky. Tehdy se dalo hezky nadávat na Američany, ti smířlivější si řekli, že když se snímek povede, stály komplikace za to. Jenomže - nestály.
Film Dítě číslo 44 se nepovedl. Příběh o pátrání po sériovém vrahu dětí ve stalinském Rusku dopadl jako úmorná dvou a půl hodinová taškařice, kde věci buď nedávají smysl, nebo je tvůrci vysvětlují tak líně, že se v jejich významu ztrácíme.
Nejdřív klady: Švédský režisér Daniel Espinosa a herecké obsazení, předně trojlístek Tom Hardy, Gary Oldman a Noomi Rapace, budují celkem přesvědčivě atmosféru absolutního rozpadu hodnot, důvěry, společnosti. V tomhle ponurém světě bychom nechtěli strávit ani vteřinu, dýchá na nás hmatatelnou tísní a tlakem.
Příběh, který v jeho rámci pozorujeme, bohužel pomalu sráží budovanému dramatu hřebínek. Hardy je nejprve elitní vyšetřovatel a hrdina druhé světové, když ale nepředhodí svou ženu (Rapace) orgánům na požádání, přestože byla udána jako špionka, upadne v nemilost, Pozdě se dozví, že šlo jen o zkoušku a jeho ženě nikdy nic nehrozilo. Degradují ho a z Moskvy převelí do zapadákova.
V tomto zapadákově se ale shodou okolností odehrávají stejné vraždy dětí jako ty, které musel v Moskvě ignorovat, a tak se rozhodne zlanařit místního generála (Oldman) a dopadnout vraha na vlastní pěst. Což si strana nepřeje, protože „v ráji vraždy neexistují“, a připustit, že socialistická společnost může vyprodukovat maniaka? Nikdy. Krom toho Hardyho jeho žena tajně nenávidí a jde mu po krku ještě jakýsi „ruský esesák“, kterého kdysi urazil, když mu velel.
Výsledek se ještě trochu zkomplikuje, každopádně smysl celý film přestane dávat někdy v polovině, kdy se množství náhod a lapsů kupí až příliš a my začínáme chápat, že se tu pro působivou depresi ignoruje historie i logika. Film například stojí na premise, že hrdinovi nadřízení znemožňují vyšetřování, protože strana odmítá existenci vraha a důkazy sama ničí. Za každý zločin byl někdo falešně odsouzen, aby nikdo nezačal pátrat po pravdě. Proč strana upřednostňuje falešné zatčení čtyřiačtyřiceti občanů místo jednoho? To je přece absolutně kontraproduktivní, vždyť v tomhle divadle existuje místo jednoho pravého maniaka rovnou několik desítek nastrčených! Jak to ukazuje společnost v lepším světle?
Jde ale jen o jednu z mnoha otázek. Jak to, že hrdinu SSSR jednou každý pozná a podruhé, když po něm pátrají všichni, ho najednou nepozná nikdo? Proč Hardyho odešlou na místo, kde se vrah rovněž vyskytuje? A tak dále.
Před projekcí jsem si schválně nezjišťoval, jestli je film (potažmo jeho předloha) inspirována skutečnou událostí, ani nakolik jí bude věrný. A čím víc jsem o ději přemýšlel, tím víc mi připadal jako chabě vykonstruovaný scenáristický kalkul. Nakonec se mi ulevilo, Dítě číslo 44 je fiktivní a nerekonstruuje žádnou reálnou událost, což ho snad trochu ospravedlňuje. Jen by to nemuselo být poznat tak moc.
Dítě číslo 44
Drama, thriller, USA, ČR, Velká Británie, Rumunsko, 137 minut
Režie: Daniel Espinosa
Hrají: Tom Hardy, Gary Oldman, Noomi Rapace, Jason Clarke a další
Premiéra v ČR: 28. 5. 2015
