Dan Bárta a Lanugo: Bojovníci za muziku podle vlastní představy
Koncertem Dana Bárty a kapely Lanugo rozjíždí pražský klub Roxy projekt Departure. Jednou za měsíc se v Roxy představí známý umělec, který uvede svého méně známého hosta. Jazzpopové Lanugo Bárta zvolil i kvůli zpěvačce Markétě Foukalové, jejíž boj za to, jak si představuje muziku, je mu prý blízký. Komu nevyjde cesta do klubu, může se na koncert 18. ledna podívat exkluzivně na Kouli.cz. Od 19:00 chystáme on-line.
Proč jste si vybral do tandemu právě kapelu Lanugo Markéty Foukalové?
Dan: Mám Markétu jako zpěvačku rád, bojuje si poctivě svůj boj o to, jak si představuje muziku. Myslím, že tohle je nám blízké.
Lanugo nedávno vydalo druhou desku 2011. Na rozdíl od debutu je celá v češtině a je také výrazně experimentálnější. Zvládnete písničky tak, jak zní na desce, zahrát naživo?
Markéta: Koncerty jsou vždycky jiný než je deska, ty naše jsou prý daleko živelnější, což je ale asi jasné. Co se týká koncertu v Roxy, je pro nás výjimečný, proto jsme na něj pozvali vokálně perkusivní trio složené z muzikantů nejmladší jazzové generace. Ti nám myslím na pódiu hodně pomohou přiblížit zvuk koncertu tomu, co je na desce. Mimo to se bude i na co koukat.
Mirek Šmilauer (kytara): Písničky tak, jak zní na desce, samozřejmě zahrát dokážeme, ale myslím si, že na koncertech jde především o atmosféru hraní. Není důležité přenést všechny zvuky z CD na pódium, jde o to, abychom se všichni bavili. Podle reakcí publika se nám to zatím daří, což nás těší.
Máte na koncert v Roxy připravenou nějakou společnou skladbu? Nebo se bude improvizovat?
Dan: To se uvidí, všichni ještě lyžují a sáňkují.
Obal alba vyřešilo Lanugo velmi originálně, každé má krabičku vyloženou barevnou látkou a černobílou fotkou z antikvariátu, na níž je rodina nebo jednotlivec. Dan Bárta se zase loni angažoval v divadelním představení Malý Richard, kde doprovázel improvizovaný životní příběh malého Ríši, jehož fotografie našel v kontejneru výtvarník Roman Týc. Co vás na těch anonymních příbězích, tvářích z fotografií fascinuje?
Dan: Mmmm, no, nevím, vlastně mě vždycky překvapí, jak neobyčejně běžný život žijeme. Že se život člověka dá hodně zevšeobecnit, přitom ale nemusí ztratit nic ze své jedinečnosti. A v určitých okamžicích na mě dolehne sentiment, který je inspirativní. Když ho tedy není moc.
Markéta: Rozpoutávají ve mně fantazii. Přemýšlím pak o životě těch lidí, rodin, o prostředí, které je na fotkách zachyceno, srovnávám to s dnešním světem. Kromě toho mě baví, když se mě posluchači ptají, zda jsou na fotografiích naši předkové a příbuzní. Mám vždycky nutkání odpovědět, že ano.
Mirek: Ty fotky přinesly ke každé desce nový příběh. Když si moji kamarádi vybírají CD, stráví u toho dost dlouhou dobu, přemýšlejí a přebírají fotografie, což mě dost baví. Když jsem nad tím zpětně přemýšlel, zjistil jsem, že tuhle desku asi nejde koupit bez toho, aniž si prohlédnete všechny obaly v regálu; pak si zkrátka odnesete tu svoji jedinečnou.
Mluvili jsme o Malém Richardovi, loni ale Dan hostoval i na turné "velkého" Richarda Müllera (recenze). Ve vašem podání zazněla i Richardova Tlaková níž. Zpíval jste ji už před lety, proč jste si ji vybral?
Protože to je dobrá věc. Nosná, srozumitelná, nepodbízivá, originální, nezaměnitelná a přitom prověřená, zkrátka dobrá popová píseň. Málo takových u nás.
Loňský i předloňský koncert Richarda Müllera v Praze byl fanoušky velmi ceněný. Jaké momenty ze společného zpívání byly nejsilnější pro vás?
Pokaždé jiné. Někdy je to moment, kdy zaimprovizujete, někdy naopak chvíle, kdy nikdo nic nedělá a úplně to sedne. Mám Richarda rád, je to uvěřitelný člověk. A velice silný je vždycky moment, kdy mi dojde, že jsme jak whippet a bernardýn.
Lanugo – Tak i já
Dan Bárta – Městem
