Colours of Ostrava 2011: Nick Cave a dalších devět zážitků

Práce hudebního novináře je do značné míry nevděčná; hodnocení hudby je subjektivní a autor se tak od vzteklých čtenářů, jimž pohanil jejich ikony, často dozví věci, které by si za rámeček nedal. Zprávu o letošních Colours of Ostrava, kam dorazilo přes 25 tisíc lidí, jsme tedy tentokrát pojali v ryze pozitivním duchu. Abychom nikomu nerozšlapali bábovičky, Jiří Vaněk popíše svých deset největších festivalových zážitků.

10. Sobotní odpoledne s českými klubovými kapelami

Během sobotního odpoledne se v programu sešla trojice českých klubových kapel. Reinkarnovaná Vltava těší hlavně staršími hity jako Bezvadnej chlap nebo Marx Engels Beatles; novější repertoár se zdá být i přes brilantní kytaru Petera Bindera trochu prvoplánovější, než jsme byli od kapely Roberta Nebřenského zvyklí. Nezbývá než doufat, že můj pocit brzy vyvrátí nová deska.

Pánové z Garage včetně frontmana Tonyho Ducháčka, který nevzrušeným hlasem deklamuje charakteristické texty, se na pódiu takřka nepohnou. Přesto dokážou roztancovat diváky minimálně o generaci mladší. Nevím, jak vy, ale za strýčka bych si přál kohokoliv ze šestice na pódiu (nejradši asi saxofonistu Jaroslava Jeřábka, který vypadá jako Pavel Bém).

Nové album Neslýchané skupiny Traband je z diskografie asi nejslabší, na Colours ale došlo i na starší písně a i díky mandolíně hosující Lucie Redlové dokázala parta kolem Jardy Svobody, že do šrotu ještě rozhodně nepatří.

9. SMOD

Trojice afrických rapperů SMOD nabídla měkký zvuk s akustickou kytarou, jemnými beaty a decentními klávesami. Trochu připomínali Manu Chaa. Není divu, jeden z trojice je synem slavného malijského páru Amadou & Mariam, kterému Manu Chao produkoval jedno album. Neodolatelný mix hiphopu, folku, reggae a tradiční africké hudby roztančil v neděli v podvečer pod největším pódiem tisíce diváků.

8. Apollo 440

Apollo 440 na přelomu tisíciletí zaujali jako jedna z prvních tanečních kapel mixem elektroniky a ostrých kytar. Od roku 2003, kdy vyšlo jejich poslední album, o nich moc slyšet nebylo, ale koncert, který předvedli v Ostravě, rozhodně stál za vidění.

Kapela předvedla rockovější tvář, zahrála pár slavných hitů, nabídla i několik skladeb z připravované nové desky. Vezměte jed na to, že nové CD žádná zásadní událost nebude. Na stranu druhou, Apollo 440 převedli nadupaný set a jejich nekomplikovaná, ale bouřlivě aplaudovaná hudba přivedla v sobotu pod hlavní pódium asi největší množství návštěvníků.

7. Mono

Japonští Mono jsou pražskému klubovému publiku dobře známí. Otázka byla, jak jejich hudbu přijmou festivaloví návštěvníci. Instrumentální post-rock, kterému se Mono věnují, totiž rozhodně není hudba na první dobrou. Dvojice kytar s basou a bicími (občas doplněné klávesami nebo zvonkohrou) vytváří komplikované písňové struktury; z jemných, takřka akustických pasáží zvolna vyrůstají hlukové kytarové stěny, při kterých se zkoušela síla pódiového aparátu.

Zábava je to i pro oko, shoegazové civění k zemi se mnohdy mění v mučení nástrojů při netradičních stylech hry. A přestože skladby se  vzájemně podobají jako vejce vejci (tichý rozjezd, gradace až k šílenému nářezu a pak zase zpátky do ticha), málokterá kapela dokáže bez jediného slova na pódiu takhle zaujmout.

6. Tata Bojs

Hanspaulští Tata Bojs nedávno vydali skvělé album Ležatá osmička, takže není divu, že jejich ostravský koncert přivedl pod menší z hlavních pódií asi největší návštěvu, která byla v Ostravě k vidění na domácí kapele. Písničky z poslední desky kombinovali se staršími, to všechno v ostrém tanečním tempu se správně rockovým zvukem.  

5. Swans

Kultovní kapela Swans se po třinácti letech nečinnosti vrátila na světová pódia a diváci na Colours of Ostrava tak byli svědkem, že partě okolo frontmana Michaela Giry energii rozhodně neztratila. Jestli Mono využívali dynamiku od pianissim až po fortissima, pánové ze Swans, průkopníci noise-rocku, se s tím v neděli nemazali.

Hned od začátku spustili s volume vytaženým na deset a nenechali toho hodinu a půl. K bolesti zesílené hlukové stěny s existenciálními Girovými texty stačily na to, aby po pěti minutách nebyla široko daleko ani jedna batikovaná obdivovatelka world music. V klubovém prostředí by to musel být maximální zážitek, v Ostravě to bylo po třech dnech hudebního reje přeci jen trochu náročné.

4. Semi Precious Weapons

Semi Precious Weapons předcházela pověst předkapely Lady Gaga a ať si o zmíněné můžeme myslet každý, co chceme, nejspíš se všichni shodneme na tom, že nudaře si jako předskokany nevybere.

Kvartet na pódiu to beze zbytku potvrdil. Šťavnatý glam rock bowieovského stylu sedmdesátých let samozřejmě nepřináší nic objevného, ale soustředí se na to, že rock’n’roll má být především zábava.

Hlavní postava je samozřejmě androgynní frontman Justin Trantner; v dámských šatech a lesklých kozačkách provádí na pódiu neuvěřitelné prostocviky (kdykoliv udělá provaz, zabolí vás v tříslech) a jeho hlášky (Is there anyone having sex yet?) jsou nezapomenutelné. Při hodnocení jejich vystoupení nelze neparafrázovat název jedné jejich písně: Rock’n’roll v Ostravě nevypadal takhle dobře sakra dlouho.

Semi Precious Weapons na Colours of Ostrava

http://www.youtube.com/watch?v=q3TFvblM_iQ

3. Místo konání festivalu

Jasně. Hudební festival logicky znamená randál a randál znamená nutnost umístit festival co nejdál od obydlených míst. Nevím, jak to v Ostravě dělají, že mohou vyhrávat dlouho do noci (sobotní koncert Priessnitz končil až před třetí ráno), ale dělají to skvěle. Takhle obří festival v podstatě v centru města je v Česku unikátem a možnost kdykoliv si odskočit do ulic je k nezaplacení. V Ostravě navíc letos zvětšili prostor pod hlavní stage a s městem se ještě více propojili prostřednictvím zajímavého (a pro posluchače zadarmo) Festivalu v ulicích.

2. The Horrors

Pětice hubených mladíků The Horrors, která před pár dny vydala třetí album Skying, je miláčkem britské kritiky. O tom, že si to zaslouží, v Ostravě moc diváků kromě mě nepřesvědčili – prostor pod hlavním pódiem se v průběhu jejich setu vylidňoval.

Ostatně není divu, jejich hudba nepůsobí zrovna na první signální soustavu a komplikované struktury písniček mohly neznalé snadno odradit.

The Horrors na Colours of Ostrava

Tedy, komplikované struktury; samotné písničky The Horrors nejsou nikterak složité, ale jednoduché, mnohdy takřka minimialistické figury kapela špiní zboostrovanými tóny kytar a disharmonickými syntezátorovými figurami natolik, že rozeznat základní tvar písničky je často problém. Kdo měl ale The Horrors naposlouchané, odcházel spokojen.

1. Grinderman

Koho na závěrečný koncert letošních Colours of Ostrava nalákalo jméno Nicka Cavea, od kterého znal jedině sladkou rádiovou baladu Where the Wild Roses Grow, musel si po zběsilém úvodu jeho projektu Grinderman, složeném z písní Mickey Mouse and the GoodbyeMan, Worm Tamer, Get It On a Heathen Child, myslet, že zabloudil.

Cave totiž na obě desky svého projektu Grinderman vložil všechno, co kvůli zklidnění na posledních albech The Bad Seeds neměl kde uplatnit. Hlasitost na maximum, nástroje zboostrované natolik, že nebylo poznat, jestli Warren Ellis z doprovodné kapely hraje zrovna na kytaru, housle nebo elektrické ukulele, a písně, v nichž temný kazatel Nick Cave kreslil své démonické vize.

Grinderman na Colours of Ostrava

http://www.youtube.com/watch?v=ceYaVp7PjYE

Většina diváků musela odcházet přesvědčená, že pokud Cave není sám ďábel, tak je minimálně démonem posedlý. A jestli loni končil Colours of Ostrava Iggy Pop nahlas, ale přece jen už trochu dýchavičně, Grinderman odehrál své hodinové vystoupení s neuvěřitelnou energií. Opravdový vrchol  festivalu.