Co mi otec strkal do vagíny: Výstavu o zneužívání vidí všichni Pražané, i ti nejmenší. Je to problém?
Pro rodiče, kteří znásilní své dítě, je v pekle speciální místo - takové, že i sám ďábel se do něj bojí vstoupit. Přesto, že obecně panuje názor, že pohlavní zneužívání je špatné, jedná se o téma tabuizované, o kterém se spíš nemluví. Tuto hradbu zkusila prolomit česko-izraelská umělkyně a oběť sexuálního násilí Alma Lily Rayner se svou pražskou výstavou s příznačným názvem Co mi otec strkal do vagíny. Vzbudila ale asi trochu jiné reakce, než čekala.
Kdo jezdí tramvají či autem po pražském Nábřeží kapitána Jaroše, už to určitě viděl. Na cihlové zdi aka venkovní galerii Artwall visí velké šedo-bílé grafiky, které na první pohled zpodobňují haraburdí všedního dne – lžičku, zapalovač, mýdlo. Náhodného kolemjdoucího zarazí až název této neortodoxní výstavy, který je všeříkající – Co mi otec strkal do vagíny. Autorkou počinu je umělkyně a aktivistka Alma Lily Rayner, kterou v dětství zneužíval otec a která je nyní předmětem zapálených diskuzí. Není tohle téma moc silné pro tak otevřeně veřejné vystavení? A především, co na to řeknou děti, které obrazy uvidí?
Sama autorka chce především společnost přimět k tomu, aby se nebála o pohlavním zneužívání mluvit, její dílo pro ni má ale bezpochyby i terapeutický význam. Její kritici jí přesto vzkazují, že si má svá traumata řešit soukromě. „Co když to uvidí dítě, kterému nikdo nevysvětlí, co to znamená, a ono se pak doma začne na tatínka dívat jinak?“ Ozývá se v internetových diskuzích.
Ano, pohlavní zneužívání je téma, které by se mělo řešit citlivě. Jenže zaprvé, děti jsou výrazně chytřejší, než si většina diskutérů připouští. Rozhodně sotva neslezly ze stromů. Pokud se nejedná zrovna o batole, většina z nich se už pravděpodobně s tématem sexuálního násilí setkala, ať už v televizi, nebo na internetu, a jeho základní podstatu, totiž že je to špatné a nedělá se to, chápe. Žijeme v roce 2017, proboha. Další věc je, že pokud se o to batole náhodou jedná, bez kontextu přece vidí jen obrázky náhodných předmětů.
A zatřetí; sama Alma Rayner si uvědomila, že ji otec v mládí zneužíval, až v dospělosti. Předtím se o tom prostě nemluvilo, nikdo jí neřekl, že tatínkovy noční návštěvy nejsou úplně ok. Tenhle přístup bohužel ale nepatří minulosti, platí i dnes. Případů zneužívání, kdy má dítě pocit, že to, co se děje, je vlastně v pořádku, je bezpočet, a co je horší, často na to takto hledí i ten z rodičů, který se zneužívání nedopouští, ale ví o něm. „Tak, vzal si mě i s děckem na krku, hezky se o nás stará, holt tohle je daň…“ Zdá se vám, že takhle šíleně přece nikdo neuvažuje? Kéž by to tak bylo.
Její výstava tedy skutečně má velkou sociální hodnotu, o to větší, že je spojená s několika diskuzemi, kterých se můžete účastnit v prostoru v Tranzitdisplay na Praze 2, poslední je naplánována na 30. března. Umně vyvedené 3D grafiky inkriminovaných předmětů jsou asi tím nejuhlazenějším zpodobněním zneužívání, jaké jsem kdy viděla. Velmi pochybuji, že by jedna procházka okolo měla na dítě takový vliv, aby bylo dokonale zmatené a jako mávnutím kouzelné hůlky se okamžitě začalo bát tatínka.
Takže, až půjdete s nějakým děckem okolo a jeho výstava zaujme, vysvětlete mu především, že, stejně jako všechno umění, se jedná o osobní projev jednoho konkrétního člověka. Tomu se stalo něco ošklivého a on se s tím pokouší vyrovnat, zároveň se ale snaží pomoci tomu, aby se jiným nedělo totéž. Pro klid duše děcka i té vaší by tohle mělo stačit. Bojkotovat ale podobné happeningy se rovná zavírání očí před něčím, co si zaslouží naši plnou pozornost.
Zpěvák Lostprophets dostal za zneužívání dětí 35 let vězení
Britka přišla o nohu na horské dráze, teď pózuje nahá, aby dodala sílu ostatním
