Charlie Straight: Energie a radost sbalená na koncerty
Na odhalení tajemství vůně, jíž je přelitý obal nového CD Charlie Straight Someone With a Slow Heartbeat, na koncertě v pražské Akropoli nedošlo. Dokonce se ani nekřtilo, tedy rozhodně ne šampaňským či vincentkou. Kapela kolem Alberta Černého to ale fanouškům vynahradila neskutečnou energií a nadšením, u českých kapel tak nevídanou kombinací.
Charlie Straight mají na české poměry netradiční poznávací znamení: jsou nadšení a nestydí se za to. Frontman Albert Černý nedávno v rozhovoru pro Kouli řekl, že kapele se snad už brzy podaří splnit si sen a začne se muzikou živit. Těžko říct, jestli radost z úspěchu a plných klubů chlapcům vydrží i po dvaceti koncertech měsíčně. Fanoušci, kteří chodí na Charlie Straight teď, jsou ale stále svědky něčeho svátečního.
Potvrdilo se to i na pražském "křtu" druhého alba Someone With a Slow Heartbeat. Albertovi a jeho třem kamarádům se od úvodních tónů skvěle dařilo kombinovat muziku, emoce i intonaci a hned od odpíchnutého otvíráku Changing Trains, při kterém Albert v džínové bundičce a úzkých kalhotech hopsal tam a zpátky, bylo jasné, že na pódiu je kapela králem.
Málokdo dává při svých koncertech tak jasně najevo, jak důležitá je pro něj tvář i té poslední fanynky na balkoně.
Málokdo v pauze mezi skladbami naplno a bez uzardění řekne, jak si hraní užívá, že se mu ze stage nechce a že je šťastný, že hraje před plným klubem.
Málokdo si tak okatě a přitom sympaticky vychutnává dav sešikovaný pod pódiem, připravený dopřát svému frontmanovi stagediving. Charlie Straight jsou v tomhle směru výjimeční. Ačkoliv se kapele z desky do živého hraní přikulila trocha melancholie – už není tak bezvýhradně radostná jako měsíce okolo debutu She´s a Good Swimmer (recenze), zdá se, že pro fans by i dneska udělala všechno.
Při tajemném dojáku Too Many Knives vylezl Albert na balkon a písničku odzpíval jen s klavírem a kuželem světla v předklonu u zábradlí. Scéna jako z Romea a Julie. Akustickou hitovku Your House zase nechal publiku. Před 45 Days In Tokio si s klávesistou Michalem vyměnil nástroje a písničku společně dovedli do konce povedeným dvojhlasem. Mimochodem, právě muzikálnost je velká výhoda Charlie Straight; jejich hrátky s melodií a rytmem je zábavné sledovat i ve chvíli, kdy vás daná písnička jako celek úplně nebaví.
Albert Černý se netají láskou k Anglii a tamní muzice, což mu leckdo vytýká. Nic ale není tak mimo mísu jako nařčení z opisování od britských vzorů. Daleko výraznější rys Charlie Straight je totiž talent, obrovská radost z hraní a z toho, že to fanoušky baví s nimi. Soudě podle návštěvy v Paláci Akropolis, zdaleka nejde jen o slečny do dvaceti let.
Charlie Straight + Ray Gibson
Praha, Palác Akropolis, 16. května 2012
