Bon Jovi: Rocková sprcha před vyprodaným stadionem

Takřka přesně po dvaceti letech se do Prahy vrátila americká kapela Bon Jovi. Do vyprodané Synot Tip Areny přivezla novou desku What About Now, ale také hustý déšť. Dost možná i ten mohl za to, že ačkoliv se kapele po formální stránce nedalo nic vytknout, rozhodně nepůsobila tak svěže jako před dvěma lety na koncertě v Drážďanech.

Bon Jovi se v Praze představili bez kytaristy Richieho Sambory, do nedávna nedílné součásti kapely. Jenomže Sambora se od kapely ale skutečně trhnul a nechal svět šoubyznysu jen spekulovat, zda za to skutečně mohou osobní neshody, protialkoholní léčení nebo jestli jde zase jen o peníze. Na turné ho každopádně zastoupil ostřílený kytarista řeckého původu Phil X, který s kapelou dříve jezdil jako doprovodný kytarista.

Bon Jovi odstartovali krátce po sedmé, což byla velká škoda. Je jasné, že ve Vršovicích se musí dodržovat hlukové limity, na druhé straně kapele tohoto formátu ubírá na síle, když i po dvou a půl hodinách hraní končí teprve za stmívání.

That’s What The Water Made Me z nového alba What About Now? jako kdyby si za úvodní skladbu zvolili Bon Jovi symbolicky. Vzhledem k tomu, že celý večer silně pršelo, hrála voda hlavní roli nejen v hledišti. Pódium s velkým cadillacem v čele bylo totiž – na velkých koncertech věc ojedinělá – zakryté jen částečně. Jon Bon Jovi, který se ve své fešácké bundičce a v pečlivém účesu během koncertu pohyboval v přední nezakryté části, mohl tak už za pár minut všechno na sobě ždímat, a když kamery zabíraly spodní část jeviště, bylo vidět, že na pódiu stojí několikacentimetrová hladina. Však také Jon často vtipkoval, že se právě sprchuje před desítkami tisícovek lidí.

http://www.youtube.com/watch?v=CnWsKPR4gnI

Ačkoliv se koncertu po formální stránce nedalo nic moc vytknout a bylo jasné, že Bon Jovi jsou zkrátka dobře seřízená mašina, večeru přesto něco chybělo; ve srovnání s drážďanským koncertem před dvěma lety byl ten pražský daleko méně energický a šťavnatý.

Asi nejmarkantněji to bylo znát na bubeníkovi Tico Torrésovi, který působil velmi unaveným dojmem. Baskytarista Hugh McDonald a druhý kytarista Bobby Bandiera ani na chvíli neopustili pevně vyznačená stanoviště, takže se ani jednou neobjevili na obřích obrazovkách po stranách pódia. Že by proto, že ani jeden  (byť McDonald s kapelou hraje už víc než patnáct let) nemá status oficiálního člena?

Čtyřiadvacetipísničkový setlist dal prostor i méně známým skladbám; z nového alba zazněly čtyři skladby včetně pilotního singlu Because We Can. Na desce zní sice hodně manistreamově, naživo ale dobře zapadl mezi ostatní stadiónové halekačky. O tom, že se publikum s písněmi z novinky popasovalo, svědčí i skutečnost, že pomalejší kousek I’m With You Bon Jovi údajně zahráli na přání fanynky v první řadě, která mávala transparentem se jménem této písně.

Na notoricky známé singly ale nakonec přeci jen došlo. Několik osvědčených stadiónových kousků (You Give Love a Bad Name, Keep the Faith, It’s My Life) kapela davu třicátníků a čtyřicátníků v pláštěnkách předhodila už ze začátku, aby se ve vytrvalém dešti rozehřál. Jako druhý přídavek pak zazněla nesmrtelná balada ovlivněná americkým country Wanted Dead Or Alive, při které Jon Bon Jovi vyzval diváky, aby rozsvítili stadión svými mobilními telefony. A na závěr coby samozřejmost přišla letitá Livin‘ On A Prayer, tentokrát s úvodem hraným na akustickou kytaru.

Když poté mohutný aplaus ne a ne skončit, rozhodla se kapela přidat ještě úplně poslední, srdceryvnou piánovku This Ain’t a Love Song. A v půl desáté definitivní konec. Trochu brzy, dalo by se říct. Jenže po sto padesáti minutách poctivého hraní. A to není málo.

Bon Jovi
Praha, Synot Tip Arena, 24. června 2013
Support: Support Lesbiens