Architekti Purist: Jsme jako netopýři. Inspiraci chytáme po setmění

Studují architekturu a kvůli nedostatku času se ke skládání dostávají hlavně večer. Možná i proto je hudba slovenské dvojice Juraj Peták - Alan Prekop alias skupiny Purist tak minimalistická. Její debut Colourful Noise má nominaci na slovenský objev roku, dnes se The Purist představí v klubu La Loca s kamarády Bad Karma Boy.

Debut Colourful Noise jste mohli Purist díky velkému partnerovi nahrát v kodaňských Red Bull Studios. Projevili jste o to zájem sami, nebo přišla incitiativa od partnera?
Alan: Napadlo nás to, když jsme hráli na Open’eru v Polsku, kde jsme se potkali s kapelou Kamp! Po koncertě nám prozradila, že ji sponzoruje Red Bull a že jede nahrávat do jejich studií v Madridu. Vůbec nám to nepřipadalo jako špatný nápad, a tak jsme začali zjišťovat, zda by pro nás totéž mohla udělat česká nebo slovenská pobočka. Oni s tím nápadem začali pracovat a asi za tři měsíce nám přišla smska, že na 99 procent pojedeme. Veškerý background zařídila firma.

Jak moc je důležité pro kapelu, která chce prorazit, aby za ní stál velký partner?
Juraj: Není lehké existovat bez týmu lidí okolo. Album jsme si vydali sami, bez labelu, a tohle byla pro nás velká pomoc. Mít za sebou značku s tak velkým jménem je navíc i prestiž.

V londýnských studiích Abbey Road stojí den nahrávání 110 tisíc. Na kolik vyšlo natáčení v Kodani, pokud to není tajemství?
Juraj: Na to nedokážeme odpovědět. Jediné, co jsme museli udělat, bylo dojet na místo a natočit co nejlepší album. Byly to zatím nejlepší dny v mém životě.

Takový komfort vám umožnil zaměřit se na kreativní proces, dokonce jste v tamních studiích desku dokončili. To vás to prostředí vůbec nestresovalo?
Alan: Právě že naopak. Do studia jsme šli s hotovým materiálem, byli jsme připravení. Díky profesionalitě tamních lidí jsme nakonec měli prostor a čas na další experimenty.
Juraj: Pamatuju si, že když jsme do studia poprvé přišli a viděli nahrávat Champion Sound s dalšími tisíci lidmi kolem, hodně mě to vystresovalo. Ale byli jsme připravení a všichni se k nám chovali hezky, takže to s počátkem nahrávání opadlo. Cítil jsem se tam nakonec jako doma.
Alan: Naše skladby si dokonce přišly poslechnout kapely, které tam už někdy nahrávaly a byly poblíž.

Překvapila vás ta péče? Mohlo by se vám něco takového stát na Slovensku?
Alan: Jasně, ve studiích na Slovensku je to taky úžasné. Například v Lavagance Studios jsme nahrávali první EP vlastně jako úplní nováčci, nevěděli jsme, co jak funguje, ale Marek Rakovický z Lavagance nám to všechno ukázal a v podstatě nás vycvičil.

Vydali jste první velkou desku, ale promotéry festivalů jste zaujali jen s EP v ruce. Pozvali si vás Europavox, Electronic Beats nebo Open’er. Na posledním zmíněném jste prý měli velký ohlas.
Juraj: Byl to určitě náš nejlepší koncert a bylo až neuvěřitelné, jak obrovský dav se na koncertě sešel, jak skákal a zpíval písničky, které slyšel poprvé.

Je tohle vaše hlavní ambice? Dobývat co nejvyšší mety?
Alan: Pokud má někdo v našem věku kapelu a říká, že hraje jen proto, že ho to baví, nevěřím mu to. Každý se chce zviditelnit a hudbu nahrát a prezentovat před lidmi. Sám za sebe se snažím, aby kapela rostla a dostávala se na nějaké zahraniční festivaly a koncerty. Chci, aby nás lidi poslouchali a naší hudbou se bavili.

Mimochodem na festivalu jste se před osmi lety poznali. Co se dělo od této doby do vydání EP Purist v roce 2012?
Juraj: Byli jsme teenageři, chodili spolu na pivo a na koncerty a hráli jsme v garáži. To byl v té době celý náš život.
Alan: Ze začátku nám hrál na bicí těžký metalista, a tak jsme prezentovali tenhle styl, hlavně Guns N´ Roses (směje se). Bubeníků se potom vystřídala celá řada, až jsme s Jurajem zůstali sami dva. I první koncert jako Purist jsme odehráli ve dvou. Ale uvědomili jsme si, že bez live bubeníka to nemá koule.
Juraj: Vždycky mě bavilo dělat hudbu novými cestami, a proto se u nás lidi střídali. V té době jsem nevěděl, co chci, jen jsem se učit dělat hudbu jinak. Až jsme se dopracovali k Purist.

V současnosti sedí za bubny Angličan Liam Whybrow. Jaký je jeho příběh?
Juraj: Velmi vtipná story. Poslední koncert loňské turné s kapelou Nvmeri jsme hráli v Košicích. Přišel se na nás podívat i Liam, s nímž jsme se tam seznámili a který z toho koncertu odcházel jako náš bubeník.

A vida – spolu s vámi už je aktuálně nominovaný na slovenské nezávislé hudební ceny Radio_Head Awards v kategorii Debut roka 2014. V jakém stavu jsou slovenské ceny?
Alan: Za poslední rok nebo dva se toho na slovenské hudební scéně stalo strašně moc, hlavně díky podpoře Rádia FM. To založilo projekt Demovnica a umožnilo mladým kapelám prezentovat se i v rádiu. Ceny teď prošly určitými změnami ,  nominovaní na Nováčika roka za sebou nemají ani cédéčko. Podle mě opravdu mají nějaký význam. A naši nominaci považujeme fakt za úspěch, protože album bylo venku jenom dva měsíce venku
Juraj: Souhlasím s Alanem. Slovenská scéna šla během posledních dvou let hodně dopředu a tyto ceny reflektují slovenskou scénu, proto je dobře, že jsou.

Ty jsi, Juraji, říkal, že ta konkurence vás žene vpřed. Kdo je váš favorit?
Juraj: Například elektronický label Gergaz, který vydává skvělé věci, by si cenu určitě zasloužil.
Alan: Napříkladl Bad Karma Boy, se kterými jedeme koncerty. Přestože jsme kamarádi, snažíme se jeden druhého předbíhat. Neusínáme na vavřínech a nutí nás to na sobě pracovat.

Rozhovor s Bad Karma Boy: Vracíme se k tomu, co máme rádi. Už nechceme jen nadávat

Vaše nové album obsahuje, cituji, „klubové skladby, ale i písničky na nostalgické večery“. Chytáte inspiraci hlavně po setmění?
Alan: Podle mě za to může to, že s Jurajem studujeme architekturu. Tahle škola z tebe udělá netopýra, zabere strašně moc času.

Návaznost na studium jste zmínili i pro Týždeň: „Naše hudba je zbavena od zbytečností, kýčovitostí i jako architekti vyznáváme jednoduchost.“ Je o to těžší nebo snazší se odlišit od ostatních elektronických umělců? Obdobně pracuje třeba SBTRKT.
Alan: Tohle nám v recenzích měli tak trochu za zlé, prý jsme to někde osekali až moc. Ale to je věc subjektivního názoru. Podle mě je toho ve skladbách až až.
Juraj: Prošli jsme velkým množstvím nápadů a selekcí, až se jsme se dostali na hladinu, kterou považujeme za jednoduchou a tu nejlepší. Podobně je to i v architektuře – nejprve vymyslíme, jak by měl dům vypadat, potom design osekáme na minimum a teprve tehdy to funguje dobře.

Ve skladbě Back máte nasamplované cvrčky. Použili jste nějaké další pozoruhodné zvuky?
Juraj: Například v Colourful Noise Pt. 2 jsou v pozadí ruchy lidí a údery o zem.
Alan: Ve skladbě Monochrome jsme dotvářeli atmosféru tak, že jsme dělali rámus dvěma kusy dřeva, tleskali jsme nebo mlátili do země a dveří.

Právě mluvená pasáž písně Colourful Noise Pt. 2 je poselství alba. Pochopila jsem správně, že se snažíte říct, že současný svět je o nekonečných možnostech?
Juraj: Ano. V dnešní době můžeš dělat nekonečně věcí. Přes televizi a internet se k člověku dostává o dost víc informací, než potřebuje. Všechno kolem je takový černobílý šum, ale když si vyber jednu věc a začne ji postupně sledovat, najde v ní barvy.
Alan: Jednoduchý příklad: Když se podíváš na billboard, vnímáš ho jako velký obraz. Podíváš-li se blíž, uvidíš žluté, modré nebo červené detaily.

Nejsou dneska nekonečné možnosti spíš na obtíž? Spousta lidí si neumí vybrat.
Juraj: To je druhá strana mince. Ale ono to nakonec není tak složité.