Aneta Langerová: Umím být i malý diktátor

Za sebou má úspěšné akustické turné a premiéru v divadelní hře. Zkušeností i sebevědomí zpěvačce Anetě Langerové za poslední měsíce viditelně přibylo, přesto má starosti, aby se jí ještě někdy podařilo napsat písničku. O přípravách nové desky mluví stejně samozřejmě jako o své orientaci a případné adopci dítěte. I když v tom momentě zvážní: "Nechci tématu ublížit tím, že ho budu nadmíru propagovat, nechci, aby lidi měli pocit, že se jim téma homosexuality příliš vnucuje," říká v rozhovoru pro Kouli.

Aneto, v souvislosti s novým DVD + CD Pár míst říkáte, že prožíváte nejhezčí chvíle života. Kde se ten pocit bere?  
Tenhle projekt je nejniternější věc, kterou jsem kdy udělala. Překonala jsem v sobě barikádu plachosti a šla ven s nápadem, který se rodil asi čtyři roky. Celé akustické turné bylo velmi osobní, jako kdybych komunikovala s každým posluchačem zvlášť. Mám z toho velmi dobrý pocit.

Na akustických koncertech to vypadalo, jako kdyby vám právě komorní forma byla nejbližší ze všeho, co jste kdy v muzice dělala. Proč to celé trvalo tak dlouho? 
Není úplně legrace vylézt na pódium, kde je slyšet každý detail. K tomu se musíte jak hudebně, tak psychicky dopracovat. Musí to dozrát. Vždycky jsem si něco podobného přála, ale nikdy jsem k tomu neměla odvahu. Pocit, že teď už to zvládnu, přišel na konci minulých prázdnin, před tím, než jsem začala chystat novou desku. Začala jsem hledat lidi, kteří by mi s tím pomohli. Byla to docela hurá akce, takže všichni spolupracovníci ze mě měli vážně radost.

Skladby do tvaru pro vás a kvartet aranžoval klavírista Jakub Zitko. Zkusila jste si aranžování i vy?
Ano. Vždycky, když dělám novou desku, mám vizi, kterou se snažím naplnit s aranžéry a muzikanty. S Jakubem jsme se proto doplňovali, já mu popsala, jak by měly písničky znít, Jakub to kreativně zpracoval.

Sama jsem si zaranžovala asi jen jednu nebo dvě věci, trochu jsem to okoukala. A taky musím přiznat, že pracovat s notami v počítači je daleko jednodušší. Na podzim nás čeká několik koncertů se zlínskou filharmonií, takže zkušenost z aranžování písniček z akustického turné určitě přeneseme i tam.

Turné se jmenovalo Pár míst. Stačila jste si nějaké místo oblíbit?
Líbilo se mi všude, ale objevila jsem třeba malé moravské město Šternberk, kde jsme hráli na hradě. Úžasný prostor a strašně příjemní lidé, na kterých bylo vidět, že chtějí, aby se tam jejich hosté cítili dobře. Anebo plzeňská synagoga. Když hraju v klubovém prostoru, atmosféra bývá přirozeně divočejší. Tady panoval klid plný emocí.

Kromě akustického turné za sebou máte i divadelní premiéru, účinkujete ve hře Plantáž Divadla Letí.  Například v Hospodářských novinách dostala hra – včetně vaší postavy – docela slušnou recenzi…
K recenzím jsem se moc nedostala, jen jsem slyšela, že máme jak strašné, tak hodně pozitivní kritiky. Z mého okolí, kde se pohybují i herci, kteří jsou velmi kritičtí, jsem ale dostala dobré odezvy. Prý se to podařilo a můžu lézt na pódium i nadále (směje se).

Překvapila jste něčím při hraní sebe sama?
Na herectví je úplně nejtěžší vědomě se oprostit od své osoby, ale zároveň v ní citově zůstat; abyste měli kde brát emoce, musíte se obracet do sebe. Překvapilo mě, jak je možné, že se člověk dokáže takhle rozpůlit. Na druhou stranu – moje postava je velmi civilní, nic dramatického, a taky má dost společného se mnou. I proto jsem schopná zahrát ji na jevišti. 

Vaše postava ve hře mimo jiné kouří marihuanu. Jaké jsou v tomhle směru vaše předchozí zkušenosti?
Nějakou zkušenost mám. Vždycky ale zároveň dodávám, že před všemi drogami včetně tvrdého alkoholu mám velký respekt. Jsou to nebezpečné věci, které lidi dokážou úplně zničit. 

Za sebou máte účinkování v divadle, akustické turné, z dřívějška i taneční soutěž (rozhovor). Co přijde teď?
Teď by měla přijít řadová deska, ze které mám paradoxně asi největší hrůzu.

Proč?
Mám teď takový ten pocit, že už mi nikdy nepřijde nápad na písničku. Když nám skončilo akustické turné, říkala jsem si, jak jsem to tehdy vlastně udělala, že jsem něco napsala? Zní to možná komicky, ale někdy těmhle pocitům fakt propadám.

Jak to tedy s deskou aktuálně vypadá?  
Ráda bych pokračovala ve spolupráci s Jakubem Zitkem. Máme asi šest rozdělaných písniček, některé jsou s textem. Pak mám několik dalších nápadů, které jsme ještě nerozpracovali. Těším se, že na nich budeme dělat i s kapelou, se kterou jsem se teď kvůli akustickému turné neviděla. A co se producenta týče… Ano, producenta asi taky budu potřebovat. Na koho se obrátím, to ale ještě nevím.

Jste dneska v pozici, kdy si můžete spolupracovníky vybírat? 
Nevím, jestli vybírat, ale oslovovat snad ano. Takhle třeba vznikla spolupráce s Dorotou Barovou, která se mnou zpívala a hrála na cello. Chodila jsem na ni jako divák, když hrála s Tara Fuki, moc se mi to líbilo, a tak jsem ji oslovila, jestli by si nezahrála na mé desce Jsem. Mým snem bylo dostat ji na podium, aby se stala součástí Pár míst. Najednou spolu hrajeme a natočili jsme DVD.

Ihned po úspěchu v SuperStar si vás pod manažerská křídla vzal starší bratr Nikola. Pořád jste spolu?
Brácha stále zajišťuje technickou stránku věci a úžasně se o mě stará. Kdyby mě spolupráce s ním nepotkala, určitě nejsem tam, kde jsem. Za tu dobu jsem v Nikolovi našla takové vlastnosti, o kterých jsem vůbec netušila, že je v má. Člověk si na podiu neprochází jen dobrými stavy a on je první osoba, na kterou negativní emoce vylévám.

Mluvíte o nedobrých stavech. Předpokládám, že není řeč o házení rajčaty nebo pokřikování.
Nedávno jsme se o tom bavili s muzikanty; kdybychom mohli nějak nahrávat, co si kdo na pódiu v nějakou chvíli myslí, hodně bychom se s odstupem nasmáli.
V momentě, kdy hraju písničku, kterou jsem složila a spojuji si ji s konkrétní emocí, za sebou mívám kapelu, která to chápe a doprovází mě tak, aby všechno podpořila. V tu chvíli vzniká zvláštní prostor, kde každý přemýšlí nad něčím jiným. Když pak na sebe v daný moment mrkneme, často se stane, že druhý začne reagovat jinak, protože to prostě špatně pochopí. Tenhle řetězec myšlenek hraje velkou roli. A právě můj brácha z jednoho mrknutí oka najisto pozná, že se něco děje. 

Není těžké poznat, že od dob soutěže vám výrazně stouplo sebevědomí. Objevujete u sebe nějaké vlastnosti, které vám dřív byly cizí? V jednom rozhovoru jsem četla, že jste nervózní, když hrajete bez kapely, protože nemáte koho dirigovat.
(Směje se). Uvědomila jsem si to nedávno na divadle, když jsem se učila text. To ho jen odříkám a pak si zase půjdu sednout? Je to pro mě nepřirozené. Když jsem na zkoušce s kapelou, snažím se ji řídit podle toho, abychom došli k výsledku, který mi zní v hlavě. Takže ano, jsem asi takový malý diktátor. Je mi dobře, když můžu někoho organizovat a vést. 

Umíte odpočívat?
Myslím, že jo. Nejsem typ, který by si dovolil neodpočívat. Vím, že je to stejně důležité jako pracovat a že jedno bez druhého nefunguje.

Co ve volném čase děláte? Moderní je dnes třeba vařit, takže – vaříte pro přátele?
Bohužel nevařím a myslím, že to tak ještě chvíli zůstane. Když mám čas, ráda se odreaguju sportem, ale nejradši se vracím k rodině. Sestra má čtyři děti, bratr dvě.

Nedávno jste se zúčastnila slovenského pochodu homosexuálů a lesbiček Gay Pride, v médiích otevřeně mluvíte o své orientaci. Zvažujete, že byste se v budoucnu stala tváří kampaně za možnost adopce dětí homosexuálními páry?
Je to velmi křehká, pro mě teď i do budoucna aktuální věc, ke které ale zatím sama hledám postoj. Snažím se nedělat kroky, který by byl vnímané jako příliš velké. Nechci tématu ublížit tím, že ho budu nadmíru propagovat, nechci, aby lidi měli pocit, že se jim téma homosexuality příliš vnucuje. Je nicméně důležité, abychom si na ni  zvykli. Aby si na ni zvykly rodiny takových párů, aby se homosexuálové nebáli mluvit o své orientaci s okolím.

Stále ten zvyk v naší společnosti chybí?
Já to tak úplně nevnímám. Jsem obklopena lidmi, kteří berou homosexualitu jako normální skutečnost, nediví se tomu, přejou mi být milována a milovat. A ostatní lidé, třeba na koncertech, se o tom pomalu učí mluvit. Vyptávají se mě, jak se mi s tou orientací žije, a nejsou překvapení, když řeknu, že dobře.