Aneta Langerová: Ráda se dívám do minulosti. Hledám v ní, co je důležité

Nová desky Anety Langerové Na Radosti je prozatím tou nejpropracovanější, kterou zpěvačka za deset let vydala. Připravovala ji s klavíristou a skladatelem Jakubem Zitkem na šumavské samotě a jak říká, byla to pro ni velká škola. "Spolupráce s Jakubem mě hodně naučila. Nejdůležitější bylo najít pevný základ pro každou píseň. Byly to hodiny práce, které vyžadovaly trpělivost. A té mě Jakub stále učí."

V písničce Dívka zpíváte: Hej, řeko čirá, vlny žeň jako hřívy koní v silný proud, než tě ledy pokryjou, dej, ať tiché volání té dívky donesou, ať jej donesou. V podobně přírodním duchu se nese celá deska Na Radosti. Co láká sedmadvacetiletou slečnu z velkého města na lidové, skoro až folklorní poetice?
(Přemýšlí) Jsem docela staromilec a hlavně jsem vyrůstala na venkově. Ráda nahlížím do minulosti, do života lidí, kteří žili v jiné době a jiných podmínkách, a hledám hodnoty, které jsou důležité pro můj život. Proto také zpívám o ženách, jež něčemu vzdorují, jsou statečné a drží se cesty, již si vytýčily. V písni Dívka používáme trochu netypický slovník pro dnešní dobu a je tomu tak schválně, abychom zdůraznili tradice a odvahu mladé dívky, která se navzdory očekávání své rodiny a tehdejší společnosti rozhodne jít v životě jinou cestou. Zachytili jsme tu i dialog dvou generací, který je pro mě víc než důležitý.

Je to tedy poetika ušitá na míru desce Na Radosti?
Každá deska pro mě byla jiná. Na Radosti je asi nejrozmanitější, ať už po stránce hudební, nebo textové. Třeba album Dotyk (druhá deska z roku 2007, pozn. red.) s Malou mořskou vílou je daleko abstraktnější a pocitovější než Na Radosti, ta se víc dotýká příběhů a konkrétních lidí, do kterých jsme vkládali vlastní emoce.

Četla jsem na internetu o místě, kde jste natáčeli. Až do doby po období vyvlastnění po druhé světové válce byla oblast Na Radosti opravdu radostné místo. Mají příběhy postav z vašeho alba přímou souvislost? 
Přímo ne. Možná až na jednu postavu, a tou je nevěsta. Na Radosti je starý kostelík, který nechal postavit tamější tiskař a kde prý provdal i svoji dceru. Všechny postavy v našich příbězích jsou však vymyšlené, pouze inspirované místem, kde jsme skládali. Na Radosti visí příběhy ve vzduchu.

Kde příběhy, o kterých zpíváte, čerpáte? 
Když někdo vypráví, spíš sleduju, co to s ním dělá, jaké emoce to v něm vzbuzuje, a tyhle emoce si propojím se svými pocity. Rozvíjím tak fantazii a stavím v ní příběhy. Myslím, že Kuba Zitko, se kterým jsem na albu úzce spolupracovala a jenž trávil čas Na Radosti se mnou, to má podobně.

Jak jste vlastně na místo Na Radosti přišli?
Náhodou. Byli jsme s naším známým a mluvili o tom, že už mnoho let ráda jezdím za odpočinkem i za prací na Šumavu. On nám řekl, že má na Šumavě chalupu a že nám ji kdykoliv půjčí. Ale až když jsme tam dorazili, pochopili jsme, jak silné místo to je.

Chalupa je přímo dům Na Radosti?
Dům Na Radosti je bývalý sirotčinec, nyní zchátralý, ale pořád neskutečně silný tím, k jakým účelům sloužil. Vedle stojí již zmíněný a nyní zchátralý kostel. Obytné tam zůstaly dvě chalupy a v jedné z nich jsme skládali.

Představuju si to trochu jako nahrávání prvního společného alba Wabi a Ďáblova stáda, na kterém taky zpíváte. Wabi Daněk mluvil v rozhovorech o srubu v Orlických horách a o tom, jak se tam s celou kapelou po dobu natáčení přestěhoval.
My jsme Na Radosti nahrávali pouze dema a ruchy, které měly svou energii, a některé z nich jsme nakonec i použili. Jinak jsme tam hlavně skládali.

S Jakubem jste pracovala už na akustické desce Pár míst. Co jste si tehdy po hudební stránce odnesla?
Práce na desce Pár míst mě naučila koukat se důkladněji na základ písničky a přemýšlet nad tím, co jí sluší. Album Na Radosti je proto postavené nejen na textech a melodiích, ale taky na aranžích. Dělali jsme je hodně dlouho, čekali jsme, až dozrají.

Poslechněte si Anetu Langerovou v Youradiu

Lenka Dusilová v rozhovoru k DVD Live at Café v lese říkala, že práce s její instrumentálně velmi zdatnou kapelou Baromantika ji nakopla, aby na sobě ještě víc pracovala. Vnímáte to podobně? 
Ano. Má spolupráce s Jakubem mě hodně naučila. Nejdůležitější bylo najít pevný základ pro každou píseň. Byly to hodiny práce, které vyžadovaly trpělivost. A té mě Jakub stále učí. Upřímně, pro mě je samozřejmě stále nejdůležitější zpěv, nikdy nebudu virtuos ani na kytaru, ani na piano. Je ale pravda, že muzikanti kolem mě mě neustále nutí se zlepšovat se. Ostatně už na desce Pár míst pro mě bylo velmi náročné hrát riffy a do toho důstojně zpívat. Ale díky jejímu komornímu pojetí jsem se uklidnila, rozpojila mozek a nabyté zkušenosti praktikovala při přípravách nového alba.

Na Radosti vychází skoro přesně deset let po vaší první desce Spousta andělů. Vracíte se k ní někdy?
Strašně dlouho jsem si ji nepustila. Když slyším ten naprosto nevyzpívaný, dětský hlas anebo když slyším druhou desku Dotyk, kde někdy až skoro šeptám, říkám si, čím vším člověk musí projít, aby si jednoho dne mohl říct, že doputoval za svým cílem? Občas zaslechnu v rádiu písničky z prvního alba a říkám si: Ježišmarja, to jsem já? Jako kdyby to byli dva jiní lidé.

Na nové desce jste uvedená jako autorka textů vy spolu s Jakubem. Kdy jste si začala písničky textovat sama? 
Zlomilo se to díky Michalovi Hrůzovi, který mi na první desku napsal Vodu živou. Sblížili jsme se a on mě naučil soustředit se, nacházet témata a vyjadřovat emoce. Poprvé jsem si to vyzkoušela na Dotyku. 

Máte někoho, komu texty anebo jejich náčrtky dáváte přečíst? 
Bratrovi a Kubovi. S bráchou se bavím spíš pocitově, s Kubou o věcech, které souvisí s tvůrčí a hudební stránkou. Zjistila jsem ale, že je hodně důležité zachovat si svůj pohled na věc, protože mnohdy se názory dalších lidí na jednu písničku úplně liší.

Je pro vás bratrův názor zásadní?
Brácha věci velmi dobře cítí a dokáže být hodně kritický. Měla jsem i písničku, u které jsem cítila naději, že by mohla být na desce, ale on si ji poslechl, jen se na mě podíval a já věděla, že to není ono. A měl pravdu.

Na desce tedy není?
Není, ale byla jedním ze základních nápadů, které mě povzbuzovaly v dalším tvůrčím procesu. Brácha mě dobře zná, ví, v čem je má síla. Jeho přirozené reakce a připomínky mi vždycky pomohly.