Andělíčku, můj strážníčku…
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Bude to potřebovat, blíží se totiž nejen jaro, a to naštěstí nezadržitelně, ale také každoroční období všemožných hudebních anket a výročních cen. V tu dobu se všem domácím médiím a snad každému fanzinu zapálí lýtka a pocítí potřebu vyhlašovat nejlepšího zpěváka a zpěvačku a desku a její obal a producenta a zvukaře a kdovíkoho ještě.
Je to vždycky hrozná legrace, když se mi už dlouho před vyhlášením anket začnou v mailu objevovat prosby typu „nebyl byste tak laskav a neposlal nám své tipy na…“ Vše okamžitě mažu, přiznávám, protože si nedělám žádné iluze o významu podobných anket. Stačí si vzpomenout, kam až to dopracoval Zlatý slavík a jaká jména se v podobných nesmyslnostech objevují.
Tolerance hudebním Andělíčkům
Jedné jediné anketě však zůstávám po celé ty roky věrný a poctivě její anketní lístek vždycky vyplním. Mou favoritkou jsou hudební Ceny Anděl – a rozhodně to není proto, že bych si myslel, že se snad v něčem liší od těch, kterým tak odmítám poskytnout svůj názor. Ne, to vůbec ne. Na Andělích mě baví něco jiného. Jednak udělují skutečně krásné sošky, to nemyslím ironicky, a jednak mi soupis nominací vždycky připomene onu pohádku Boženy Němcové o chytré horákyni. Pamatujete? Ani ve dne ani v noci, ani oděná ani nahá, ani pěšky ani na voze… Přesně takovou hru se mnou Andělé hrají a já na ni rád přistupuji. Když totiž vidím, jak se vedle sebe ocitají Ewa Farna a Lenka Dusilová, Wanastowi vjecy a Tata Bojs, Kabát a Vladimír Mišík, abych uvedl jenom pár skutečně pikantních setkání, vždycky si řeknu, že na tom nejsem tak špatně – že je na tom někdo ještě hůř. A není snad těžké uhodnout, komu z oněch zmíněných dvojic dám svůj hlas.
Když pak vidím, že objevem roku jsou Marek Ztracený a Tomáš Klus, ani se už nedivím a přeju jim to, hochům milovaným, přeju to i jejich babičkám a tetičkám, přeju to všem. Ale nepřeju to naší muzice, nepřeju to chudákům posluchačům a nepřeju to ani sobě.
Autor je publicista a překladatel