5 současných kapel, u kterých je fakt škoda, že se rozpadly
Když se vám rozpadne vaše oblíbená kapela, není to úplně příjemná věc. A ještě nepříjemnější zpráva je to pro hudbu celkově. Ne každá kapela musí být nutně originální, ale každá přináší do umění něco svého. Těchhto pět kapel to vzdalo a teď, když už nejsou aktivní, je jejich absence poměrně znatelná.
Evanescence. Evanescence jsou typickým příkladem toho, že železo se má kout, dokud je žhavé. A neméně důležité je i správné načasovní důležitých rozhodnutí v osobním životě. Evanescence už byli celebritami po prvním albu, ale teprve po druhé řadovce se o nich začalo mluvit už s jistou dávkou respektu: stala se z nich regulérní gothic rocková kapela, jejíž hlavní tvář, charizmatická zpěvačka Amy Lee celý motor jménem Evanescence hnala. Jenže pak v kapele začaly hádky, které se netýkaly ničeho jiného, než odlišných kreativních představ a špatných vztahů celkově. Důsledkem byl odchod dvou zakládajících členů a možná to se dá považovat za ten zlomový bod v historii kapely, kdy se najednou vše obrací proti vám. Tlak ze strany labelu. Další významné změny v sestavě. Přílišná angažovanost Amy v jiných projektech. Evanescence bohužel doplatili na možná trochu nevhodně zvolené jméno: evanescent znamená v angličtině „pomíjivý, vytrácející se“. Největší vliv na současnou nevalnou pozici kdysi superpopulárního uskupení mělo ale především manželství a mateřství Amy. Rodinný život si zpěvačka uspořádala, ale Evanescence to budou mít hodně těžké, pokud se budou chtít vrátit na výsluní.
My Chemical Romance. „Nebyla tam žádná nenávist. Nebyla to ničí chyba,“ dušoval se zpěvak Gerard Way. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Každopádně fanoušci se shodují na jednom: podobně jako u 30 Seconds To Mars, upuštění od specificky zaměřené tvorby (čti „už nechtěli být emo“) a zveřejnění podstatně odlišného materiálu nepřineslo kýžené uznání. My Chemical Romance se dostali do situace, kterou nechce žádný hudebník zažít. Jste veleúspěšní v jednom stylu a jakmile změníte kolej, najednou zjistíte, že jste možná měli zůstat při starém. Vůbec to neznamená, že vaše nová hudba je automaticky špatná. Ale když se pak chystáte vrhnout na další album, najednou zjistíte, že nevíte, co vlastně chcete. Vrátit se k emo? To už nefrčí. Zůstat tak, jak jste? To je očividně málo originální. A tak zbylo jediné řešení: rozpad. Po vydání debutové sólové desky Gerarda se nám tak trochu otevřelo tajemství toho, co může za rozkolem MCR stát. Z nahrávky totiž jasně plyne, že zpěvák chtěl zřejmě prosadit mnohem elektroničtější sound a ne všichni ostatní členové s tím souhlasili. Každopádně dobrá zpráva je, že žádný z ex-členů My Chemical Romance se neválí jen tak na gauči a všichni pokračují v práci na svých neméně zajímavých projektech.
The Verve. Britská kapela The Verve se tak dlouho hledala, až se našla – ale příliš dlouho jí extáze z nalezení sebe sama nevydržela. Vlastně je to strašná smůla. Doslova několik let zkoušíte všemožné hudební styly (v případě The Verve se tu bavíme o několikaleté inklinaci k psychedelii) a pak když konečně narazíte na zlatou žílu (normální britpop, který se odlišuje o toho klasického jen minimálně, což je další ironie osudu, neboť ve snaze o originalitu nakonec stejně zjistíte, že nejlepší je si prostě půjčovat od všeho a odevšad), vydáte veleúspěšný singl, jezdíte si v tom nejluxusnějším tourbusu a můžete si na turné objednat padesát kilo gumových medvídků (a nikomu to nepřijde divné), najednou „bum!“ a bublina, ve které jste si spokojeně hověli, nemilosrdně splaskla. Ne každý člověk úspěch zvládne. A to byla v tomto případě viníkem pouze jedna jediná píseň – Bittersweet Symphony. V roce 2007 se skupina pokusila znovu dát dohromady, ale bohužel se zde uplatnilo ono nepopulární pořekadlo „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“. Je to ovšem obrovská škoda, protože The Verve byli zaprvé velice dobří živí hráči a zadruhé je zcela nespravedlivě opomíjena jejich celková tvorba, která je vskutku bohatá na zajímavé postupy a melodie.
Crystal Castles. Něco tak neodolatelně excentrického a mimozemského (a taky hodně duchem nepřítomného) jako ex-vokalistka psycho-elektroniků Crystal Castles se ve velkém a nemilosrdném hudebním světě neztratí. Alice Glass a Ethan Kath byli jako jedno (ne že by spolu něco měli). Alice měla jasnou vizi, jak Ethanovu hudbu svou jedinečnou osobností vytáhnout na ten nejvyšší možný level, a Ethan zase už dopředu vždycky věděl, na čem bude Alice ochotná pracovat nebo na co se doslova vyzvrací. Panovala mezi nimi tak dokonalá symbióza, že fanoušci nemohli uvěřit tomu, co se stalo v říjnu 2014. Alice prostě napsala na Facebook, že odchází, a tím to vyhaslo. Crystal Castles už teď fungují s novou zpěvačkou, Edith Frances, a ačkoli je podle ohlasů fanoušků podobně mimo jako Alice, bohužel už CC nebudou nikdy znít tak jako dřív. Glass si mezitím vybudovala velkou fanouškovskou základnu, kteří jsou ochotní jí „sežrat“ cokoli.
The White Stripes. Musíme uznat, že Jack White je dnes už skutečně velkou samostatnou celebritou, ale jeho působení v duu White Stripes mělo velmi zásadní vliv na novodobou podobu rocku. Posuďte sami: dokážete si vzpomenout na nějaký kytarový riff z jeho sólové tvorby? Nejspíše ne. Zato se vám nejspíš chce říct „Seven Nation Army“! White je skutečně vynikající kytarista a v tandemu se svou ženou Meg (které kvůli tomu, aby zamezil drbům, říkal „sestra“) mají na svědomí znovuoživení myšlenky, že skvělou hudbu lze skládat i jen s kytarou a perkusemi. Rozpad možná paradoxně urychlil zisk věhlasného gramofonku v roce 2008. A částečně také chorobná úzkost Meg z živého vystupování. Největší podíl na rozpadu měli ale nejspíše rozhodně manželské hádky. Nicméně doteď se neojbevila žádná jiná kapela, která by v duu žena-muž dokázala předávat takovou energii, jakou vyvíjeli ve svých nejlepších letech The White Stripes. Jediný interpret, který jim v tomto kontextu alespoň trochu přiblížil, jsou Blood Red Shoes.