10 podvodů, které se každý naučil v dětství
Co se v mládí naučíš, ve stáří jak když najdeš, platí i o lhaní, drobných krádežích, levárničkách a machinacích. Žijeme totiž v Čechách. (nově také Čechii)
- Kamufláž. Máma neměla vidět roztržené kalhoty, tak jste zašli za sousedkou švadlenou. Rozbité kolínko jste zaplácli hlínou, aby nepřiletěl pohlavek. Nebo vypálenou díru do koberce přikryl ještě další koberec navrch.
- Svádění na někoho jiného. „To jsem nebyl já, ale on.“ – znělo asi na všech sídlištích po republice, školkách i základkách.
- Opisování. Ruku na srce. Kdo neopisoval? Soudě podle bakalářských a disertačních prací našich politiků asi všichni.
- Falšování žákajdy. Podpis rodičů na absenci nebo sehnání kamarádského razítka od lékaře patří k dobré průpravě každého studenta. Někteří jsou dnes uznávanými fachmany, co kradou identitu.
- Chození za školu. Do hospůdky na první pivka anebo si jen tak číst v parku. Škola se vyměnila za slovo práce a je to.
- Předstírání nemoci. Motivováno bodem 5. a v dospělosti se projevující v kombinaci s rýmičkou anebo virózou.
- Krádeže angličáků a jiných hraček. Vyšší level byly žvýkačky, kováky z rodičovského oblečení a plynule navázala majetková trestná činnost v podobě šlohnutých autorádií apod.
- Lhaní a nepřiznání. Začalo třeba vyskleným oknem při fotbale. Podstatné bylo se tvářit jakoby nic a vydržet stres od tlaku dospěláků. Ti, kterým to vydrželo až doteď, to někam dotáhli a říká se jim oligarchové.
- Zatajování. „Nejsi v partě, tak nic nevíš a nic ti neřekneme.“ – platí v dospělosti všude. Ve firmách, ve státní správě, v mezilidských vztazích. Netransparentní komunikace prostě začala neidylicky na pískovišti.
- Vymýšlení si (nejapných) výmluv. „Nemohla jsem udělat domácí úkol, protože mě bolela hlava.“ (rozuměj: vykašlala jsem se na to) V dospělosti je z toho: „Přišla jsem pozdě, protože jsem se otrávila jídlem.“ (rozuměj: včera jsem se totálně vyndala). Nebo taky „…nemohl jsem jet na červenou.“. (rozuměj: jsem pirát silnic s IQ agresívního houpacího koníka)