Přečtěte si příběh plný děsu: Smrtelný výstup na Horu mrtvých
Příběh o Bermudském trojúhelníku nebo Stonehenge znají všichni. Ale říká vám něco Djatlovova výprava? Ne? Tak si přečtěte následující článek. Chladnými vás nenechá.
Roku 1959 se desetičlenná skupina studentů vydává na cestu, která má mimo jiné vést přes horu Otorten, v překladu domorodců ”Místo, kam nechoď”a dále přes horu Cholat Sjachyl neboli Horu mrtvých. 25. ledna přijíždí do města Ivděl, pak přejíždí do vesnice Vižaj. Zde doplní zásoby a tři dny nato, tedy 28. ledna, se vydávají na cestu. Vedoucím výpravy je horal Igor Djatlov, s ním dále jede pět studentů, tři inženýři a instruktor z tamní horské turistické základny. Všichni mají stejný cíl – zdolat hory. Zdánlivě jednoduchý plán se začíná bortit už druhý den výstupu.
Jeden ze členů začíná mít velké zdravotní potíže, v cestě nemůže dále pokračovat a vrací se zpět do vesnice. Zbylých devět členů pokračuje dál.
31. ledna dochází na místo, kde mají začít slaňovat. 1. února se neskutečným způsobem zhoršují povětrnostní podmínky a viditelnost klesá téměř na nulu. Utáboří se proto na svahu hory Cholat Sjachl. Zdá se to jako dobré řešení, ale opak je pravdou.
Skupina se má dle plánu vrátit 12. února do Sverdlovska a informovat telegraficky o úspěchu své výpravy. Nejen že nepošle telegram, ona se totiž ani vůbec nevrátí. Je jasné, že se muselo něco stát, a tak je zahájeno pátrání, jsou vyslány vojenské vrtulníky. Tábor je nalezen 25. února.
Situace na místě je strašlivá. První, kdo tábor najde je Michal Šaravin. Spatří zevnitř rozřezané stany, jakoby to udělali sami studenti, kteří před něčím utíkali. Chvíli na to nachází dva zmrzlé účastníky Jurije Dorošenka a Georgije Krivoniščenka a to jen ve spodním prádle a botách. Jejich těla jsou popálená. V dalších dnech jsou objevena další zmrzlá těla. Zina Kolmogor, Igor Djatlov a Rustem Slobodin leží v pozicích značících, že se chtěli vrátit zpět do tábora. Slobodin má dokonce proraženou lebku. Hrozný pohled, ale to, co spatří pátrací výpravy po oblevě, je ještě hrozivější.
Zbylí čtyři mrtví jsou nalezeni až začátkem května. Ludmila Dubinin je zohavena, chybí jí jazyk a oči, má zlomená žebra, četné pohmožděniny, ránu na stehně, klečí na kolenou s obličejem směřujícím k zemi. Kolem ní je plno krve, ale není její. Během chvíle se dostala půl kilometru od tábora v hlubokém sněhu, dle odborníků ale byla raněna už v táboře a zraněním do deseti minut musela podlehnout. S četnými zlomeninami, zlomenou lebkou a ránou na rameni je v potoce nalezen Nikolajev Tibo – Briňola. Kousek od něj pak leží Alexander Zolotarev s poraněným hrudníkem a Alexander Kolevatov. Žádné stopy útoky či použité zbraně.
Z tajných spisů uniklo, že všichni mrtví měli oranžově zbarvenou pokožku. Proč, nikdo neví. Ale rok před touto tragédii se stalo něco podobného dvěma lovcům, kteří byli nalezeni téměř na stejných místech, s oranžovou kůží a ani jeden nebyl zasažen zbraní.
Doteď se polemizuje nad tím, co se mohlo na místě odehrát. Jedna teorie tvrdí, že za tím stojí sněžní muži. Měl být nalezen list z deníku devítičlenné skupiny, na kterém stálo: ”Od této chvíle již víme, že sněžní muži existuj!” Toto vysvětlení se jeví jako možné, protože skupinka před někým utíkala, prořezala si stany zevnitř a následně se chtěla do tábora vrátit. Ale…
Na místě byla nalezena také kovová destička. Údajně dělala sovětská vláda v dané oblasti experimenty a vytržená stránka o sněžních mužích z deníku může být nastrčená lež.
Svědkové navíc vypověděli, že nad horou lítali ohnivé koule, které mohly být spojeny s onou destičkou a možnou radiací. Radiace tam ale nebyla potvrzena. A ohnivé koule se nakonec vysvětlily – byly to rakety z Bajkonuru. Ale je možné, že se na místě nacházel tajný komplex armády, která zde prováděla experimenty se zbraněmi.
Poslední teorií je pak lavina, před kterou se všichni snažili uniknout. Mohla by se zdát nejpravděpodobnější, ale tábořiště nebylo zavalené. Tak kde je pravda? Kdo ví? Každopádně byl podle této tragédie natočen film Záhada Hory mrtvých Rennyho Harlina.