Jak nám zapomínání pomáhá pamatovat si a lépe přemýšlet
Všichni si stěžujeme na svou paměť. Litujeme, jakou má omezenou kapacitu ukládání i rozpomínání. Ale jak často někoho slyšíte postěžovat si, že nic nedokáže zapomenout? Nikdy! A přesto bychom všichni měli být své schopnosti zapomínat vděční. Dobrá paměť nám umožňuje uchovat důležité části svých znalostí a zkušeností, ale musí být i schopna vymazat to, co je chybné, zbytečné či přehnaně nafouknuté, napsal švýcarský list Le Temps.
„Je důležité, aby mozek zapomněl nedůležité detaily a mohl se soustředit na to, na čem skutečně záleží při našem každodenním rozhodování,“ řekl Blake Richards, který se společně s kolegou Paulem Franklandem z Torontské univerzity zabývá přínosnými aspekty zapomínání.
I když vědci dlouhodobě zanedbávali výzkum procesů, které se podílejí na zapomínání, nedávné studie ukázaly, že nervové mechanismy stojící za vymazáváním vzpomínek jsou jiné, než ty, které je ukládají. Jak se v mozku ukládají vzpomínky?
Podle profesora Roberta Jaffarda z Francouzského národního střediska pro vědecký výzkum při Bordeauxské univerzitě to umožňuje síť neuronů aktivovaných údaji, které je třeba si zapamatovat. „Ale protože první zakódování do paměti je nestabilní, musí se ty sítě konsolidovat, aby data nechala v paměti alespoň nějakou stopu. Této konsolidace je možné dosáhnout například opakovaným čtením učiva,“ uvedl Jaffard.
Pokud jde o vymazávací mechanismy, existují dva rozdílné typy. První dává větší smysl – oslabování synapsí v sítích, které vytvářejí paměťové stopy. Ten druhý je ovšem kontraintuitivní: vychází z vytváření nových neuronů z kmenových buněk. Za tímto objevem stál v roce 2013 tým Paula Franklanda, který prováděl výzkum na myších.
Podle profesora Jaffarda může mít vytváření nových neuronů opačné účinky v závislosti na tom, kdy k němu dochází. „Když se snažíme zakódovat novou vzpomínku, pak vývoj nového neuronu značně usnadní její zapamatování,“ uvedl Jaffard.
Pak se ale stane naprostý opak. Jak se nové neurony integrují do obvodu hipokampu v mozku, kde je paměťová stopa již uložená, mohou tento obvod přetížit, a tím ho vlastně oslabit.
„Tento proces vysvětluje, proč děti, jimž se vytváří mnoho nových neuronů, tak snadno zapomínají,“ vysvětlují Richards s Franklandem.
Může se zdát překvapivé, že mozek věnuje tolik energie vytváření neuronů, jejichž jedinou funkcí je oslabit vzpomínky. Ale je to proto, že zapomínání je životně důležitá funkce.
Podle Richardsovy a Franklandovy studie to dokazují rovněž umělé neuronové sítě. Když jsou tyto systémy zjednodušeny – jako by „zapomínaly“ – stávají se efektivnějšími při rozhodování.
Zapomínání nám také pomáhá dělat dobrá rozhodnutí, a to dvěma způsoby. Na jednu stranu nás zbavuje parazitických informací, které brzdí způsob, jakým se adaptujeme na nové situace.
„Pokud se snažíte orientovat ve světě a váš mozek se topí v mnohočetných vzpomínkách, které vám brání ve výhledu, pak nemůžete učinit informované rozhodnutí,“ uvedl Richards.
A na stranu druhou nám eliminace vzpomínek pomáhá zevšeobecňovat zážitky z minulosti a přenést je do současnosti. Tudíž dobrá paměť je taková, která generalizuje a třídí.
„Klíčovou roli v této selekci hraje hluboký spánek,“ poznamenal Jaffard a dodal: „Umožňuje roztřídit to, co bude uchováno, a to, co bude vymazáno.“