Třináctý ročník Pohody přinesl tragédii. Je třináctka opravdu nešťastné číslo?
Sobotní den na trenčínském festivalu Pohoda začal docela zvláštně. Pod stanem se nedalo spát, dusno krájel alespoň lehký větřík, který postupně příjemně sílil. Ale člověk v tu chvíli ani neuvažoval, že celý festival předčasně ukončí tragédie, zřícení stanu, úmrtí jednoho návštěvníka a zranění několika desítek dalších. Třináctý ročník – a takové neštěstí!
Po snídani jsme se s přítelem vydali do tiskového střediska zjišťovat novinky, změny, informace o festivalovém dění, doplnit pitný režim a v klidu si vypsat program na začínající třetí festivalový den. Těšila jsem se na Klaxons a Emilianu Torrini stejně jako na samostatný koncert Ahn Tria. Podepsala jsem smlouvu na focení s kapelou Travis, od poledního jsem s nedůvěrou pozorovala přibližující se mraky a poslouchala valčík Na Modrém Dunaji z Nay tanečního stanu.
Ranní dusno vystřídaly těžké mraky, vítr a ochlazení
Kolem druhé hodiny se citelně ochladilo a nebe se úplně zatáhlo. Díky čerstvým informacím od meteorologů se posouval čas, kdy začne pršet. Že to přijde, bylo jasné. Vyrazila jsem pro teplejší oblečení a překontrolovat ukotvení stanu. Už docela citelně foukalo a některé stany vlály vzduchem. Když jsem dorazila zpět do press centra, začalo poprchávat. Lidé kolem už chodili v pláštěnkách a press buňka se pomalu plnila těmi, kteří se přišli schovat před deštěm a poslechnout si pokyny od pořadatelů.
Na horizontu se objevil černý pruh mraků – silná bouřka se blížila. „To nic není, z toho nic nebude, to uteče pryč,“ prohlásil jeden z novinářů a vydal se s fotoaparátem ven. Seděli jsme a čekali, jestli to opravdu uteče. Ve čtyři hodiny měli na hlavní scéně vystoupit Does It Offend You, Yeah?. Chtěla jsem jít fotit, ale bylo ještě dost času, takže jsem čekala, jestli přijde déšť. Po chvíli začalo silně pršet. Ostrý vítr se opíral do okolních stanů a z kopulovité taneční arény strhl část plachty téměř ihned. Objevovaly se první informace, že část plachty odletěla i ze stanu O2 Arény.
Neodletěla jen plachta. O2 Arena se zřítila celá!
Chvíli poté se otevřely dveře a novinářské brebentění prořízl hysterický hlas jedné z pořadatelek: „Stan se zřítil a zůstali pod ním ležet lidi!“ V tu chvíli by se v nikom krve nedořezal. Na její křik snad nikdy nezapomenu. Nikdo ještě nevěděl, nakolik je situace vážná, kolik lidí zůstalo uvězněno pod konstrukcí. Přicházeli šokovaní lidé, kteří pádu stanu přihlíželi z bezprostřední blízkosti. „Vyšel jsem ven, slyším křik, otočím se a vidím, jak to padá,“ řekl třesoucí se novinář, který stan pár vteřin před jeho pádem opustil. Během pár minut oznámil PR ředitel festivalu Mário Gešvantner, že festival oficiálně končí a proběhne evakuace areálu. Zdůraznil, že vše by mělo proběhnout bez paniky.
V prostorách kolem O2 stanu panovalo půl hodiny po nehodě hrobové ticho. Vzduchem se neslo jen houkání sanitek a hasičských vozů. V tu chvíli se potvrdila zpráva o první oběti a několika desítkách těžce a lehce zraněných lidí. Pár minut poté už areálem pochodovaly stovky návštěvníků s batohy na zádech, snažící se jedním ze dvou východů opustit areál. Zmobilizovaná ochranka už do areálu nikoho nepustila. Ani novináře. Kdo měl automobil na druhé straně areálu, musel jej obcházet (později pro tyto lidi zřídili kyvadlovou dopravu).
Organizační tým se postaral o všechny účastníky festivalu
Organizátoři řešili zajištění zraněných, kyvadlovou dopravu pro návštěvníky směrem do centra města, speciální vlaky, zřízení krizového centra a spoustu dalšího. Situaci všem komplikovat stále silný vítr a déšť. Lidé balili v dešti mokré stany. V takových chvílích vás pláštěnka neochrání. Mnoho účastníků odmítlo spolu se stovkami dalších vyčkávat na kyvadlovou dopravu a vydalo se k vlakovému nádraží pěšky.
Cesta z areálu trvala zhruba čtyřicet minut. Kromě standardních spojů Slovenských drah byly vypraveny i speciální vlaky pro účastníky festivalu.
Přečtěte si také o tom, jak probíhal festival před neštěstím.
