Sziget 2015 II.: Co se dělo, když Robbie Williams odjel. RECENZE
Na koncert Robbieho Williamse přijelo rozhodně více lidí než bylo následující den před hlavním pódiem. Kromě hlavního koncertu Florence + The Machine se tak ale dostalo i na interprety hrající ve stanu A38. Pokud někdo může hovořit o životním koncertu, jsou to nizozemští Kensington.
Na zahajovací den festivalu dokázali pořadatelé vyprodat denní pasy. Že byl o britského zpěváka zájem, dokazovaly zástupy lidí, které zaplnily kromě osmdesátitisícového prostoru před pódiem také přilehlou VIP sekci. Ze strany výzamných hostů už následující den takový zájem o koncerty nebyl, z řad fanoušků ale ohlasy nepolevovaly.
Kdo musí na letošní ročník vzpomínat v tom nejlepším, budou jistě Kensington. Kapela, která je za poslední rok známá díky vystoupením na festivalech (posledně Fingers Up) i v klubu také českému publiku. Jakkoliv může působit prostředí malého podzemního sálu příznačně k propojení fanoušků s vystupujícími, ideální stav nalezla skupina nyní na druhém největším pódiu Szigetu. Nevím, nakolik jsou v rodném Nizozemí Kensington populární a jaký největší koncert odehráli, ale ten poslední byl podle jejich slov ten nejlepší. Vzhledem k hlučnému skandování, desetitisícovým chorálům a hromadnému točení tričky nad hlavou můžeme brát často prostoduchá slova za pravdivá. Nizozemci pravidelně patří k nejpočetnějšímu národu jezdícímu na Sziget, i proto působil odpolední koncert jako vrchol největšího domácího turné. Zatímco kameramani měli natrénované snímání detailů (zejména ženských vnad), kapela zase věděla jak komunikovat s publikem. Když se navíc z reproduktorů ozvala nizozemština, euforie stoupla dvojnásob. Pokud by hledali Kings Of Leon (hrající zde v sobotu večer) nějakou předkapelu, měli by říct Kensington (a několika jejich fanouškům samozřejmě).
To na hlavním pódiu v podobný čas Asaf Avidan životní výkon nepodával. Vystoupení sice s doprovodnou kapelou pečlivě odehrál, k výbornému hodnocení bohužel nic dalšího nepřidával. Před dvěma lety v Ostravě si nejen díky vtipným průpovídkám získal festivalové publikum více. A to hrál naproti ostrému slunci, které měl nyní za zády.
Florence Welch nastoupila ve společnosti dalších jedenácti hudebníků již za úplné tmy. Očekávaný koncert, který se naší zemi prozatím také vyhýbá, odstartovala skladba What The Water Gave Me. Skvěle sehraná kapela, kde nechybí ani osvěžující vokály, zvonkohra Isabelly Summers nebo žesťová sekce, je od počátku dobře rozpoznatelná a zvukař si dává záležet, aby v některých pasážích vynikla baskytara, jindy zase přidá klávesám s harfou. Zpěvačka začala bez připomínek, o slovo se přihlásila až po prvním výletu pod pódium, kdy už bylo při detailním záběru vidět, jak se potí a po tvářích jí stékají třpytky. Nedlouho poté se vystoupení dostalo do statické fáze a trochu bojovalo s vlastní unaveností. Dav se totiž po euforickém začátku nevymanil festivalové náladě a v intimnějších partech nedokázal respektovat klid. Na druhou stranu těchto momentů nebylo tolik a více než jazz klubům sluší Florence monumentálost arén. A nakonec to nebyl ani znamenitě vybudovaný singl How Big, How Blue, How Beautiful nebo hypnotizující What Kind Of Man ale samotný závěr s You’ve Got The Love a Dog Days Are Over, které znamenaly pro většinu totální pocit blaženosti a další rozházené třpytky zlata a vody do vzduchu.
Florence s průsvitnou blůzkou celá v bílém je logicky více vidět než černou maskovaná kapela, při show si ale konečně uvědomíte, jak důležitá je harmonie a souznění celého tělesa. Bez nich by ani rozpustilá zpěvačka neslyšela bubnování uvnitř své hlavy, ani by se nesvíjela v hedonickém stavu. I když je Florence někdy až otravně pozitivní, lidem rozdává radost. A ta je důležitá. Naživo o to příjemnější.