Recenze Colours of Ostrava: Z podsvětí vstoupila St. Vincent rovnou do nebe
Po alternativnějším startu se festival pomalu přesouvá k populární hudbě. Nazanačili to například Kasabian a noční vystoupení Klangkarussell. Mezitím ale stihli do jazzem načichlého filmu strhnout The Cinematic Orchestra a St. Vincent ukázala, proč se jí v posledním roce dostává takové pozornosti.
Už první den byla pokořena třicetitisícová návštěvnost, na kterou dosáhne v České republice v součanosti asi jen Votvírák, dalo se očekávat, že druhý den bude mezi kovovými kostrukcemi ještě rušněji. V rozlehlém areálu se ale kromě několika málo vyhrocených momentů, kdy se mění hlavní dvě scény nebo se zaplňuje / upouští Gong, dá poměrně snadno procházet. Letošní publikum také působí daleko pohodlnějším dojmem a namísto tlačenic v kotli dává přednost pohodlnému sezení v pozadí. Jelikož jsou dvě největší pódia upravena a například hlavní stage byla posunuta o kus dozadu, hlediště jsou kapacitně opravdu velkorysá.
Nejvíce se během pátku zaplnilo při setu Kasabian. Ti se po minulé návštěvě „československého“ Panenského Týnce navrátili v ještě silnější formě. Přes svou aroganci stále působí velmi sympaticky a k jejich chytlavým rockovým skladbám tahle póza zkrátka patří. Kdo se cítí nepohodlně v obležení tisícových davů, mohl bez problému utéct do klidné oblasti. Stačilo jen projít do nově zrekonstruované oblasti Hlubiny, kde se nachází diskusní scény nebo nová stage zaměřená na elektroniku. K ní si návštěvníci Colours více vychovaní na world music teprve cestu nacházejí, ale její zařazení do programu je vítanou alternativou. Navíc v užších ulicích, kde opravdu není obtížné se na chvíli vymanit z typického festivalového provozu, se můžete schovat do příjemného chládku. Na druhou stranu některé místnosti se v horkém letním počasí ochlazují těžce, debaty v prostorách sauny tedy nejsou tím, co byste v červenci vyhledávali.
Na Electronic stage vystupoval v pátek také německý producent Christian Löffler, který se bohužel kryl s vystoupením St. Vincent. Charismatická americká zpěvačka, která díky své show přitakává svému jménu a říká si o to, aby byla v brzké době blahořečena. Někteří fanoušci, kteří měli možnost vidět její aktuální turné, již tak možná učinili, minimalistická jevištní hra se totiž nemění. Její koncept se možná díky úsporné improvizaci po chvíli okouká, naživo jej ale chcete a musíte vidět.
Annie Clark působí jako bohyně, perfektní žena, která skvěle vypadá, kouzelně zpívá a na kytaru natrhne zadek nejednomu samozvanému virtuózovi. Když zrovna nemusí vybrnkávat akordy, jednoduchou choreografií ukazuje posunky, naopak při instrumentální pasáži se za roztomilého cupitání synchronizuje se svou klávesistkou.V dokonalém obrazu hry, v němž vás od rockového pekla provede výborně sehraná skupina až k samotnému nanebevzetí St. Vincent, nás scénář nasměruje k tragédii, kdy zpěvačka bezmocně leží na zemi. Jako správná hrdinka ale dá přednost oddaným ovečkám a vrací se zpátky na zem, kde hodlá nadále těšit obyčejné smrtelníky. Smířlivé rozloučení se skladbou Lips je tím nejlepším koncem. Otevřeným závěrem, který snad bude mít další pokračování.
Jediným problémem show St. Vincent je její dokonalost, která možná postrádá špetku vřelosti a lidského rozměru, kdy vás několikrát napadne otázka, zda je zpěvačka opravdu člověkem. Podobnou inscenaci rozehrála před třemi lety v Ostravě Janelle Monáe, která ale vše zabalila do kabaretního stylu. Hudební svět nabízí několik rozměrů, jak pojmout živé hraní. Stejně tak se mění styly interpretů, jak to dokazují The Cinematic Orchestra, u nichž to možná není tak očekávané, nebo Kasabian, pro něž příklon k elektronice nemusí být každému po chuti, ve výsledku ale nabídnou stejnou rockovou nálož jako loňský Robert Plant. St. Vincent nebo José González si naopak jemně rozšiřují své universum a dokazují, že když se to umí, vyplácí se sázet na jistotu. Nic víc nepotřebujete.