Recenze Colours of Ostrava: Mika kouzlil mezi kapkami deště

Poslední den letošních Colours of Ostrava se mluvilo na pódiích česky a magicky si s diváky dvakrát pohrál déšť. Každoroční finále patřilo tento rok Mikovi. Po dlouhé desítce let se poprvé představil České republice a všem předešlým intepretům předvedl, jak má vypadat popová show.

Po sobotních bouřkových hrozbách se areálu prudké dešťové kapky již nevyhly, namísto zkažených vystoupení ale dotvářely atmosféru. V odpoledních hodinách ale nebylo na slunci stále k vydržení. Ještě štěstí, že na hlavním pódiu vystupovalo duo Rodrigo y Gabriela, k nimž vyprahlá krajina s ostrými slunečními paprsky bodajícími do zátylku skvěle pasovala. Podobně jako si loni diváci při vystoupení The John Butler Trio představovali australskou buš, nyní si v mysli promítali obrázky z Mexika. Nad schopnostmi dvojice nešlo jinak než kroutit hlavou a kytarové písničky podpořit maximálně tak vytleskáváním rytmu. A i s tím měl kdekdo problémy.

Povzbudit se nechali potleskem i mladí indie rockeři The Mispers. Jejich vystoupení bohužel nedokázalo utkvět v paměti déle než do konce festivalu, o to sympatičtější byl jejich entuziasmus a vlídné cítění. Jeden z členů se dokonce pozdravil s fanoušky v češtině, jelikož jak sám prohlásil, „jsou sice z Anglie, ale v Česku mají kamarády.“ Podobný husarský kousek se podařilo při posledním vystoupení také Mikovi, který zvládl perfektně odříkat několik ne zcela typických českých vět, kterými se kapely často snaží publikum získat na svou stranu. Mika si ale kromě slovíček také dokázal pohrát s deštěm, který se mu na pár minut rozhodl ničit dobře rozjetou show. Na hlavním pódiu sprška zrovna zastihla americké Other Lives. Přesněji by se ale možná sedělo tvrzení, že skupina samotná déšť přivolala. Šamanskými rytmy se dokázali vymanit započatému vystoupení, které sice dobře fungovalo mezi muzikanty, k lidem už ale charismatická složka nepronikla. Během průtrže se ale začala vybarvovat síla party okolo Jesse Tabise. Poslední půlhodina absolutně vygradovala a kdo se rozhodoval nad těžkým dilematem, zda jít na Vök, či Other Lives, dostal s písněmi Something In The Way od Nirvany nebo Dust Bowl III silný argument.

Nejvíce lidí ale nakonec stejně přišlo opět na samotný závěr festivalu. Po loňském Newmanovi se uzavírání zhostil anglický zpěvák Mika. Jasným a vkusným způsobem naservíroval přihlížejícím pop té nejvyšší kvality. Ani nevadí, že ne každá skladba měla ambice stát se singlem a některé momenty tak lehce vyšumí. Noblesně předvedená show, v níž hrál titulní roli, jasně vzkázala předešlým vystoupujícím spadajícím do stejné žánrové kategorie, že jejich verze má hodně much. Stačilo pouhé promluvení v českém jazyce v samotném úvodu a i ten největší odpůrce mu zobal z ruky. Občasná afektovanost bravurně dokreslovala infantilní melodie, které svým vysokým hlasem Mika zpívá. Když pak navíc dokáže pracovat s publikem a od nejbližších fanoušků si vezme perníkové srdce nebo zlaté flitry a dokreslí tak refrén „We are golden“ (Jsme zlatí).

Letošní ročník možná nabídl více mainstreamu než tomu bylo v předešlých ročnících, jelikož ale Colours dokáží vyváženě balancovat na hraně mezi středoproudem a alternativou, tento výběr nevadí. Příště se možná zase dočkáme šíleností, jaké předvedli v minulosti The Knife, nebo elektronického potěšení podobnému Darkside. A samozřejmě se těšíme na rozšiřování aktivit na samotné malé Electronic stage a neustálých proměn areálu. I ty letošní colorsy se letos vyvedly.