Recenze Colours of Ostrava: Co předvedla Björk? Podívejte se na video!
Björk přilákala davy hned na úvodní den festivalu. S orchestrem za zády prezentovala zejména svou poslední desku Vulnicura, fanoušci ale oceňovali především starší tvorbu. Velký potlesk sklidili také kladenští Zrní, kteří spojili síly s domácí filharmonií. Povedený start čtyřdenních oslav hudby.
Zdá se, že festival se definitivně stává událostí, která má zahraniční přesah a má ambice částečně formovat vkus domácích posluchačů. Tím, že jsou mezi hlavními jmény line-upu interpreti, které zrovna třikrát denně neslyšíme z éteru klasických rádií, přesto dokáží přitáhnout tisíce diváků, o něčem svědčí. Je příjemné vidět hrát Caribou na hlavní stagei, přestože možná dobrá třetina přihlížejících netuší, kdo to na pódiu vlastně stojí. Stále ovšem velká skupina přišla na Michala Hrůzu, jehož popularita po loňském incidentu vzrostla (což je fakt), než aby okusili duo Heymoonshaker, které chválili jak návštěvníci United Islands, tak Pohody. A všichni pak museli jít na Björk, protože o nikom jiném se v souvislosti s letošním ročníkem ani nemluví.
Z malé roztomilé dívenky, která infantilně popisuje televizor, se stala rozpolcená žena, která ale přesně ví, čeho chce dosáhnout. Proto ji na turné prezentující její aktuální desku doprovází kromě producenta Haxana Cloaka také bubeník Manu Delago, který odehraje následující den ještě set s The Cinematic Orchestra, a asi dvacetičlenný orchestr. S ním dokázala perfektně prezentovat novinky, ale vkusný háv ušila i starším písním. Všichni pamětníci si s chutí povyskočili na Army Of Me, která sice nepostrádala svůj plechový zvuk odkazující k zlatým časům industriálního rocku, díky smyčcům ale namísto agrese vystoupilo na povrch více napětí. Celá osmdesátiminutovka měla přesně daný scenář obsahující rovněž salvy barevného prášku a na samotný závěr hezký, přesto trochu zbytečný ohňostroj doprovázený menšími ohni v jevišti. Video .
Björk přivedla na hlavní pódium orchestr, s kterým se prezentoval již na prvním dolnovítkovickém festivalu Antony & The Johnsons. Ten ale dokázal do hudby dostat více emocí a islandská show byla v porovnání s ním sterilnější. Daleko větší hravost přinesli do prostoru železáren o hodinu později Zrní s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Příjemná úprava písní jako Hýkal, Autobus nebo Musí to být přivedla kladenskou partu na jedno z největších pódií, na kterém kdy asi budou hrát. Je hezké vidět na plakátech v čele domácích zástupců skupinu, která namísto sportovních hal zaplňuje kulturní domy a za níž stojí i značná část odborné obce. Celkově se podařilo letos dramaturgům vybrat z česko-slovenské hudby zajímavé inteprety, pro něž není hlavní sezónou majálesové období, ale výsledná selekce neznázorňuje ani striktní pózu vyhraňující se oproti mainstreamu.
Colours Of Ostrava patří velký dík za snahu pozvednout hudební kulturu a ukazovat lidem, že kvalitní a líbivá hudba existuje i za hranicemi hitparád poslechovosti našich rádií. Takový Caribou nebo Clark (při jehož setu jste měli pocit, že jste si právě vzali pilulku extáze) zakončující první den možná každému po chuti nebyli, ale jak bylo vidět z pohledu do hlediště, plno lidí se bavilo. Letos si tu opravdu najde každý to svoje.