Pohlazení od Jamese Blunta
Po dvou letech zavítal do Prahy James Blunt. Přijel představit svou novou desku a bylo zajímavé sledovat, jak fungují nové písně naživo. Koncert s jednou přestávkou trval hodinu a 40 minut. Řečeno jedním slovem: pohoda. Bylo to takové pohlazení po duši.
Koncert v pražské O2 Areně se konal v rámci propagace loňské desky All the Lost Souls a na ni byl také kladen největší důraz při výběru skladeb. Stejně jako je druhé album o něco rockovější než to první, tak i koncerty probíhají v rockovějším duchu. James hraje nejvíc balady, přesto koncert neztrácí na svěžesti a kapela citlivě střídá klidnější momenty s těmi ostřejšími.
Blunt nabídl velký emotivní zážitek, jak při skladbě No Bravery, kdy James hrál na klavír a na dvou obřích obrazovkách po stranách pódia běžely záběry z války (píseň byla napsána jako reflexe na Jamesovy válečné zkušenosti), tak například ve chvílích, kdy rozezpíval obecenstvo ve skladbách You’re Beautiful nebo Give Me Some Love.
Emotivní No Bravery
V jednu chvíli se James přesunul mezi lidmi na druhé pódium, umístěné v blízkosti mixážního pultu, kde měl nachystaný druhý klavír a zahrál další tři věci. Lidé, kteří nebyli přímo pod hlavním podiem, si tak mohli do sytosti vychutnat Jamesovo charisma.
Nový, lepší James Blunt
James vůbec působil velmi uvolněně a pohodově. Jako by se z plačtivého a válkou poznamenaného klučiny změnil v podstatně vyzrálejšího, smířenějšího a pohodovějšího člověka. Bez potíží komunikoval s publikem, metal úsměvy na všechny strany a užíval si celý koncert. Návštěvníci též mohli ocenit, že zpíval čistě, jeho hlas zněl jako ze studiové nahrávky.
Kapela ve složení Ben Castle – kytara, Paul Beard – klávesy, John Garrison – baskytara a Karl Brazil – bicí vytvářela pro Jamese Blunta solidní základ, o který se po celý koncert mohl opřít. Pomáhali i komunikovat s publikem a několikrát ho roztleskali.
Jako přídavek zazněly tři písně a James končil mojí oblíbenou, a svým zatím posledním velkým hitem 1973. Po jejím zaznění se kapela rozloučila, James si vyfotil nadšeně aplaudující publikum a odebral se do zákulisí.
Písničky, které fungují
Po celou dobu koncertu jsem měl pocit, že by tahle hudba fungovala bez problémů někde v zapadlém klubu nebo třeba i na ulici. Síla Jamesových skladeb je totiž v tom, že se dají hrát jen s kytarou. Prostě dokonalé písničky.
Hlavnímu protagonistovi předcházeli dva předskokani. Jednalo se o Davida Deyla doplněného o zkušené muzikanty – Marek Haruštiak a Richard Sheufler ml. mají vybudováno slušné renomé. Kapela zahrála několik sice příjemných, avšak nevýrazných skladeb. Druhá předkapela The Bishops byla už na první poslech britská a také odhalila propastný rozdíl mezi většinou české produkce a zahraničními kapelami. Přestože vcelku neznámá kapela, která neoplývala špičkovými instrumentalisty, dokázala zahrát našlapané a rozhopsané pecky, které nabudily publikum na hlavní hvězdu večera. Stylově to připomínalo, jako by Beatles hráli ska, a co je důležité, písničky měly nápad a dobře vypracované melodické linky, měly „šťávu“.