Olda Říha z Katapultu: Moji parťáci mi umřeli, a tak jsem si musel najít nové. ROZHOVOR

Hlupák váhá, Až, Někdy příště, Lesní manekýn nebo Já nesnídám sám. Tyto a mnohé další legendární hity zahraje již brzy skupina Katapult v šumperském domě kultury, kam se pravidelně a s úspěchem vrací. Při této příležitosti zpěvák Olda Říha odpověděl na pár otázek.

V úvodu bychom vám chtěli blahopřát k významnému jubileu. Letos totiž Vaše kapela Katapult slaví 40. výročí založení.

Děkuji. Jak už je u Katapultu zvykem, oslavíme to prací. Protože máme k jubileu připravené celoroční turné, z logiky věci vyplývá, že jsme si jí naložili opravdu hodně. Vlastně ho jedeme i v rámci mého celoživotního turné. O Katapultu je totiž známo, že nekompromisně od doby vzniku v roce 1975 hraje měsíc co měsíc, rok co rok v podstatě bez přestávky.

Co se vám vybaví ve spojitosti se začátky v hudební branži?

Letos hrajeme vždy na konci koncertu novou písničku, kde se mé pocity dají shrnout slovy, že nejraději bych si to dal ještě jednou. Mě osobně ten rokenrol tak baví, že bych si klidně zopakoval dalších 40 let.

Který okamžik byl podle vás pro kapelu tím zlomovým?

Jde o ten okamžik, když Katapult začal v roce 1975 hrát. Veřejnost naši muziku pěkně přijala, že nás tehdejší zájem Československa až vyděsil k smrti. A v tom roce jsme i rozpoutali revoluci v bigbítu. Tenkrát totiž byla situace špatná, panovala tady normalizace a komunistický diktát. My jsme jako tři blbečkové, co nic netušili, hráli muziku svého srdce pro sebe i pro radost. A zjistili jsme, že se to lidem velmi líbí a naše hvězda rychle stoupala vzhůru. To bylo ohromně potěšující. Nikdy jsem nevěřil, že se budu jednou živit muzikou a že se hudba Katapultu bude lidem líbit. A to byl ten zlom, který nás všechny tři, tehdejšího bubeníka Tolju Kohouta, basáka Dědka Šindeláře a mě, velmi oblažil a nabíjel nás.

V minulosti vás ale potkaly i smutnější chvíle. Jak jste je překonal?

Bude to možná znít od drsného rockera trochu poeticky, ale já jsem to celé překonával láskou k tomu rokenrolu. Vždy jsem říkal svým parťákům, že nás nemůže nikdy nic zastavit, jedině by nám uřezali ruce, jinak budeme hrát pořád. Pokud jste muzikantem srdcem i duší a zpíváte to, co chcete zpívat, pak vás nemůže nikdo ovlivnit. Věříte totiž té muzice a příběhům, které vyprávíte. Nechci říct, že překonání těch potíží bylo lehké, ale kvůli tomu, že ta muzika nás tolik bavila, jsme šli doslova přes mrtvoly.

Z původního složení kapely jste zůstal sám. Co bylo pro vás zásadním kritériem při výběru nových členů?

Byla to obtížná situace, vlastně jedna z nejobtížnějších v mém životě, protože najít někoho za moje celoživotní parťáky byl velký problém. Prvně museli mít tu muziku v srdci, určitou pokoru, nesměli ale pouze nahrazovat ty dva chlapy, co mi umřeli. Hledal jsem parťáky, co tam budou sami za sebe, a lidi je přijmou, protože se chovají stejně, jak se Katapult choval celý život. Bylo to hodně o štěstí, nerozhodovalo až tolik, jak dobře hrají, ale i jiné vlastnosti a přístup k té práci. A to se prostě povedlo. Zázrak, který přišel ve chvíli, kdy už si prostě myslíte, že to nedokážete. Celoživotní zkušeností Katapultu je, že když už jste hodně na dně, tak pak přichází zlomový bod, kdy štěstí vám pomůže. Dokonce u naší kapely platí takový zákon, že čím větší průšvih, tím to pak musí být ještě lepší.

Můžete nám popsat, čím si vás získali?

Udělal jsem nějaké konkurzy, ale ty zkrachovaly, protože to nikdo neuměl zahrát. Andy Budka dělal technika Dědkovi u basy ten poslední rok, kdy ještě byl v kapele. A najednou prohlásil, že to umí zahrát. Nejdřív jsem na něj koukal se skepsí jako blázen, ale řekl jsem mu, ať to tedy zkusí. A on to opravdu zvládl. Později mi říkal, že naše písně hrál deset let doma s deskami, má vše naposlouchané, navíc mu pomohlo roční působení po boku Dědka Šindeláře. Byla to prostě náhoda. Něco podobného se stalo i u kapely Kiss, kdy se jejich technik také stal kytaristou. To je taková paralela.

A u bubeníka Ondřeje Timpla to bylo ještě šílenější. Když jsem v nejtěžší skepsi chtěl nějakého flegmatika a hodného kluka, aby hrál jednoduše a perfektním tempem jako Phil Rudd od AC/DC, tak mi jeden kamarád poslal kontakt na Ondřeje. Předtím na veřejnosti nehrál, trénoval pouze doma ve sklepě. Přitom vše pak zvládl zahrát velmi dobře. Tohle vyprávění je spíše na knížku, protože ty peripetie jsou zajímavé. Osud mi ty dva přihrál sám bez mého přičinění. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že Katapult dohromady už nikdy nedám, protože nejsou lidi, kteří by to uměli tak dobře zahrát.

A jak jste nyní s novým složením kapely spokojen?

Musím říct, že kluci jsou velmi šikovní, během půl roku se stihli vše naučit i nahrát desku. Hraje se mi s nimi opravdu dobře, skvěle jsme se sehráli.

Přes všechna úskalí jste to nevzdal a kapela funguje dál, což jistě potěšilo nejednoho fanouška, který na vašich písních vyrůstal. Jak se za těch uplynulých 40 let měnilo vaše publikum?

Podle toho, jak nás přijímá lid z auditoria, kdy cítíme kladné emoce a ohlasy, se v podstatě vůbec nic nezměnilo. Ale pohled od nás z jeviště na návštěvníky koncertů dokazuje, že jde už o čtyř generační publikum. Lze to vidět i na fotografiích z jednotlivých akcí. Na naše koncerty chodí lidé od šesti do 76 let. Stali jsme se tedy takovou rodinou kapelou, což je obrovská pocta. Jediný takový příměr, který znám, najdeme u největších a nejlepších kapel Status Quo, Deep Purple, nebo AC/DC, které hrají stejnou dobu a mají podobnou skladbu publika – rodiny.

Máte i oddané fanoušky, kteří na koncerty jezdí nepřetržitě už od začátku vaší kariéry?

Samozřejmě, že ano. Dokonce máme jednu rekordmanku, která jezdí i na 25 koncertů ročně. Vychutnává si jarní turné a letní část i s tou podzimní. Jak jim pak říkám, mám velkou radost, když vidím ty jejich známé rozesmáté ksichty. Už jsem na nějakém koncertě prohlásil, že si připadám jako v nějaké církvi, kdy se sejdou lidi v kostele a jsou ze stejného kmene.

Čím vás nějaký fanoušek mile překvapil?

Osobně mě dost překvapuje, že ta naše muzika jim dodává tolik energie a inspirace, že jezdí na více koncertů ročně. Co to musí být za sílu, když jedou lidi tolikrát za sebou. To mě pak až k smrti vyděsí, zároveň mi to pozitivně pomáhá. Nutí mě to pak i měnit úvodní slovo při představování jednotlivých písní. Inklinuje to k tomu, aby každý ten koncert byl poněkud jiný. Aby se nenudili jak návštěvníci koncertu, tak i kapela.

V čem podle vás tkví tak velký úspěch kapely?

Když jsem se na to samé zeptal návštěvníků našich koncertů, odpověděli mi, že vystoupení není nikdy stejné, pokaždé se něčím liší. Pak se těší, jak zrovna ten den uvedeme písničku, nebo jak ji zahrajeme. Vždy se najde nějaké překvapení. Zřejmě své fanoušky nabíjíme a ono se nám to vrací. Je to pro nás velká inspirace, abychom nebyli sterilní, ale stále se posouvali dál. A to je právě výhoda té muziky a celkově rokenrolu. Když totiž vyrazíte padesátkrát na Prodanou nevěstu, tak čekáte, že půjde stále o to samé. Ale rokenrol vám umožňuje, že to nemusí být stejné, naopak.

Vybavíte si zážitek z koncertu, který byl pro vás opravdu významný?

Pro mě je každý koncert významný, vždy do něj dávám co nejvíce energie a emocí. Ten okamžik, kdy můžu jít večer na jeviště a hrát, je pro mě významná záležitost. A pište si za uši, že si to dost ošetřuji a velmi si vážím toho, že tohle mohu prožívat.