O fešákovi Banderasovi a Nohavicově živé vodě
„Chčije a chčije", říká Josef Kemr ve filmu Na samotě u lesa. A platilo to i pro pátek. Ještě že mám s sebou deštník, jen lituju, že jsem si s sebou vzala jen jedny zavřené boty. Ale aspoň kousek jižního slunce s sebou přinesl dnešní host Antonio Banderas. Zvláště my dámy jsme byly potěšené. Antonio Banderas je opravdu fešák a má v sobě jiskru. Mimochodem, že mu táhne na padesátku, bych mu nehádala ani náhodou.
To, co mě baví na tiskových konferencích, je právě odhalení osobnosti režiséra a herců. Jací jsou v reálu, jak reagují mimo plátno. Například Robert Glinski, režisér polského filmu Sviňky, byl spíše ostýchavý a mluvil pomalu a tiše. Miloš Forman působil sebejistě a „světácky“ a dnešní host, Antonio Banderas, byl bezprostřední a uvolněný. A taky pořád v pohybu, prostě temperamentní jižan.
Banderas přivezl Letní déšť
Banderras se proslavil hlavně jako herec. V současné době pracuje ale také jako producent a režisér. Dnes tu představuje svůj film Letní déšť, prý z části autobiografický snímek z období dospívání. Prozradil také, že v současnosti pracuje na filmu Woodyho Allena. „Budu tam hrát ředitele galerie, jehož sekretářka je do něj blázen“. Banderas mluvil i o spolupráci s oscarovým reřisérem a španělským rodákem Pedrem Almodóvarem: „Práce s ním není vůbec jednoduchá", říká, „ale u něj to beru“. A když hrál homosexuálního milence Toma Hankse ve snímku Philadelphia, říkali mu kamarádi, ať počká, že ho jeho matka zabije, až se o tom dozví. „Málem to tak prý bylo,“ dodal se smíchem.
Jako na zábavnou etapu Banderas vzpomíná i na práce na druhém díle Shreka, kde propůjčil svůj hlas kocourovi v botách. „Bylo neuvěřitelné, že mě pozvali do Hollywoodu jen kvůli hlasu. Vždyť na začátku kariéry jsem vůbec anglicky neuměl.“ Na závěr Banderas překvapil tím, že si pamatuje nejen známá místa v Praze, ale i několik českých vět. A má vcelku dobrou výslovnost.
Zavřete ty deštníky, žádal Nohavica
Bavič a improvizátor je i Jarek Nohavica. Ten večer zahrál a zazpíval zkřehlému a napůl zmokému publiku. Lilo jako z konve, a tak někteří měli nad hlavami velké deštníky, čímž zacláněli ostatním. V zastřešených místech pak měli své rezervované stolky V.I.P. hosté, kteří přece nebudou moknout s plebsem!? A tak docházelo k hádkám a strkanicím. Ovšem Nohavicovi se podařilo usmířit znesvářené strany, vtipně a jemně navodit atmosféru a dokonce se mu podařilo přesvědčit nejzarytější „deštníkáře“, aby své nástroje zavřeli a umožnili tak i zadním řadám vidět na pódium.
Po všech filmech, složitých obrazech, vizuálních hrátkách a komplikovaných scénách mi tento koncert přišel jako živá voda. Znovu cítit magii slova a sílu melodie.
