Nejlepší coververze Pink Floyd: Traktor, slepice a pistolníci
Dokud nemá písnička svoji coververzi, jako by nebyla. Ale být "přehraný" od začátku do konce, to se stává jen těm opravdu nejlepším. A když se řekne nejlepší, jedno jméno se nabízí víc než kterékoliv jiné. Poslechněte si, jak se ostatní hudebníci zhostili Pink Floyd.
Roger Waters v Praze nedávno opět postavil svou Zeď a opět připomněl, že možná nejslavnější hudební show světa stále neztrácí nic z hudební geniality a obsahové naléhavosti. Právě album Pink Floyd The Wall (1979) patří mezi ty, které inspirovaly řadu umělců. Takových, kteří si troufli přehrát ho celé a navíc přidat vlastní invenci, ale příliš není. A výsledky? Rozhodně stojí za to.
Na Zeď se slámou v botách
The Wall jako bluegrass se vším všudy. Vážně, uslyšíte i traktor a slepice. Koně a pistolníky. A je to boží. Luther Wright & The Wrongs se svatokrádeže nebojí a na albu Rebuild The Wall (2001) šlape po modle zabahněnými holínkami. Jakékoli závažné sdělení letí samozřejmě do povětří hned s prvními tóny, zeď je ale dost pevná, aby to unesla. Jestli to unese posluchač, záleží nejspíš na míře fanatismu, s jakým uctívá originál, a na tom, zda není na americké rednecks alergický.
Ambient jako pěst na ucho
Jiným směrem se vydal Peter Mosmann, který v rámci svého projektu Out of Phase přehrál celé album jako ambientní elektroniku. The Wall 2000 vznikla ke dvacátému výročí originálu a zachmuřený tón většiny skladeb právě díky ambientu ještě zesiluje. Některé skladby ovšem sklouznou k taneční muzice, což je snad ještě větší pěst na ucho než kňouravé banjo Luthera Wrighta a jeho kumpánů.
http://www.youtube.com/watch?v=_phR2UZM6Kc
Hardrockem na Pink Floyd
Za zmínku stojí také dvojalbum z roku 2007 Rebuilding The Wall, na kterém najdete snad všechna jména z hardrockového Olympu (namátkou: Ian Anderson z Jethro Tull, Steve Morse z Deep Purple, Robby Krieger z The Doors). Žádná skladba sice netrpí nedostatkem řemeslného perfekcionismu, zato tak trochu postrádají duši.
Temná strana předělávek
Pro pořádek, temná strana je dobrá strana, jak ví každý, kdo ve Star Wars nemohl vystát všechny pacifistické klauny s modrými a zelenými meči. Na The Dark Side of the Moon (1973), druhém extrémně slavném a úspěšném albu Pink Floyd, se vyřádilo hned několik skupin. Je libo a capella verze, dub reggae nebo bluegrass?
Takhle to dělají Dream Theater
Příležitost si nenechali ujít ani Dream Theater, progressive metaloví velikáni dneška, kteří mají asi nejblíž k tomu, aby si mohli říkat hudební nástupci Pink Floyd. Stačí si pustit jejich show Metropolis 2000: Scenes From New York (2001) a sledovat v ní odrazy právě The Dark Side of the Moon. Dream Theater se tak logicky zhostili i živé produkce alba. Originálu zůstává značně věrná, největší odklon zajišťuje skvělý kytarista John Petrucci (o trochu dravější než je David Gilmoure). Verze od Dream Theater neurazí, ale ani nepřinese nic nového.
Což, doufáme, nebude platit o jejich dvanáctém eponymním studiovém albu, na kterém dle Petrucciho vlastní hudbu promýšleli od začátku a přicházejí s něčím novým. Jak to dopadlo, si posléze povíme v dvojrecenzi, v níž hlavu na špalek položí také zpěvák Dream Theater James LaBrie se svou třetí sólovkou.
The Flaming Lips: Jako graffiti přes pyramidy v Gíze
První cenu za inovátorský a originální přístup mezi předělávkami ovšem získávají The Flaming Lips s verzí z roku 2009, kterou nahráli společně se Stardeath and White Dwarfs za vydatné pomoci Henryho Rollinse a Peaches. Jeden z komentářů na internetu praví, že tohle album je, jako by někdo nastříkal přes pyramidy v Gíze graffiti. Je to pravda; představte si, že samotní Floydi nikdy nevyrostli z bláznivé psychedelické fáze. Přesně taková je zmiňovaná nahrávka. Dekonstruuje Temnou stranu Měsíce na ty nejmenší částečky a skládá je znovu dohromady do úplně jiné, ovšem neméně skvělé podoby.
http://www.youtube.com/watch?v=WtliIqF2HNY