My Chemical Romance, jedničky druhého dne Rock for People
V pondělí na Rock for People takřka nepršelo a k večeru dokonce několikrát vykouklo slunce. Pro spoustu návštěvníků bylo vrcholem dne vystoupení britských indie skupin White Lies a The Wombats, nejvíc fanoušků se ale sešlo na povedeném koncertě amerických rockerů My Chemical Romance. Fascinujícím zážitkem bylo i představení funky metalových Primus, mile dopadla padesátiminutovka Keleho z Bloc Party.
Hlavní pondělní program Rock for People odstartovali úderem půl sedmé londýnští indie rockeři White Lies. Ty diváci už dobře znají z jejich dvou předchozích českých vystoupení, na královéhradecký koncert však žádné davy nedorazily.
Skupina vedená zpěvákem s výrazem studentíka nedělní školy Harry McVeighem letos vydala druhé album Ritual, výrazně elektroničtější než debut To Lose My Life. Na pódiu se ale žádné zásadní syntezátorové reje (jako loni na Editors) neděly, White Lies podali standardní výkon standardní romantické kytarovky pro něžnější část indie mládeže.
Platilo to hlavně na začátku, kdy kapela odehrála většinu největších hitů jako Strangers, Death, To Lose My Life nebo Is Love. Po půlce už ale začala trochu nudit; reputaci si trochu spravila až závěrečnou Bigger Than Us.
Levellers si pozvali Divokýho Billa
Návštěva na festivalové stálici, Britech Levellers, byla na začátku ještě tristnější než na White Lies. Není se ale čemu divit – Levellers by na letošním RfP mohli chutě soutěžit o kapelu „nejvíc za zenitem“.
Asi nejlepší desku Levelling the Land vydali v roce 1991 a Anglie si je tehdy zamilovala. Podobně jako Chumbawamba měli pocit, že levicová agitka s pomocí popu by mohla vyjít, jenže po několika singlech se publikum rozhodlo, že energický folk-rock s housličkami a angažovanými texty už není cool.
Levellers si od té doby hrají dokola to své; na Rock for People tihle stárnoucí anarchisti přehráli zamalého zájmu publika, které nevyvedla z míry ani dubová pasáž na didgeridoo, velkou část zmíněné desky Levelling the Lend včetně hitů One Way, Fifteen Years nebo Boatman.
Nejvtipnějším momentem tak byl okamžik před poslední písní Beautiful Day, kdy si Levellers pozvali na pódium ku spoluhře spřáteleného Divokýho Billa. Asi oproti očekávání jejich příchod publikum nikterak neaplaudovalo.
Veselí The Wombats
Trio The Wombats letos vydalo druhé album This Modern Glitch, na kterém ukázalo, že rozhodně není kapela jednoho hitu. Pánové z Liverpoolu částečně dospěli, přidali syntezátory, ale ponechali rychlé energické písničky s falzetovými vokálky jak od The Beatles. Jestli White Lies představují jemnější část britské kytarové scény, The Wombats patří do té ryčnější, rychlejší a více taneční.
Tokyo (Vampiresl & Wolves) měla space zvuk jak od Klaxons a koneckonců hit z jejich první desky se jmenuje Let’s Dance to Joy Division. Frontman Mathew Murphy možná nemusel neustále tak otravně vybízet k tanci, ono by si publikum na to, co se při nekomplikovaných písničkách typu Perfect Disease nebo Techno Fan nejlíp dělá, přišlo samo. Došlo i na hymnu indie mládeže Anti-D o všemocných prášcích na hlavu.
Na vedlejší scéně, ve velkém stanu, se v tu chvíli chystal "kocour" Kele Okereke, hlava a duše pauzírujících Bloc Party. Ještě pět minut před startem koncertu pod pódiem postávaly jen hloučky příznivců, chvíli po začátku se ale stan naplnil po strop.
Kele, ostříhaný a oblečený do oddychových trenek a trika s kostrou, spolu s kapelou z počátku trpěl mizerným zvukem. Jestliže se jeho naléhavý hlas ztrácel v prvních písničkách úplně, během padesátiminutového setu se alespoň podařilo vyladit klávesy a doprovodné vokály. Fanouškům však potíže s nazvučením a zřejmá dočasná nevyhranost (Kele nevystupoval přes půl roku) nevadily a party s milým frontmanem si užívali naplno. Skákali, tančili a zpívali, ať už šlo o hitovky Bloc Party typu One More Chance, anebo skladby z jediné Keleho sólovky The Boxer – skvěle vyšla třeba emotivní Everything You Wanted. Škoda jen, že kvůli časovému presu Kele oželel cover blockpártí hitovky Flux.
My Chemical Romance měli problémy se zvukem
V pozici největších hvězd pondělního večera nastupovali na pódium v deset večer američtí My Chemical Romance. Tentokrát to na divácké návštěvě bylo sakra znát – pod hlavním pódiem se sešla zatím největší návštěva.
V první půlce nultých let jednadvacátého století se o nich mluvilo jako o emo kapele, loňským albem Danger Days: The True Lives 
Of the Fabulous Killjoys o čtveřici komiksových hrdinů žijících v postapokalyptickém světě se z téhle škatulky definitivně vymanili – přijeli to ukázat naživo.
Hned při otvíráku Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na) jim ale vypadnul zvuk a i když se po pár minutách vrátili, energický start to poněkud poznamenalo.
Šestice na pódiu si ale nenechala zkazit náladu, rázně se přihlásila o trofej nejhlasitější kapely festivalu a předvedla suverénní mix žánrů vycházející z hard rocku a punku, ale i rock’n’rollu, metalu či dokonce šantánových popěvků.
My Chemical Romance si libují v konceptuálních albech a také jejich živý koncert dával pocit kontinuality – písně spojovaly mezihry a celá produkce tak působilo jako jedno představení. Přičtěte si rozjetý výkon, písničky z poslední desky prokládané hity jako Black Parade nebo Teenagers, zpěváka Gerarda Waye a pochopíte, proč My Chemical Romance získali zatím kromě největšího počtu diváků i největší aplaus.
My Chemical Romance a Mama na Rock for People
My Chemical Romance a Na na na na Rock for People
Závěr pak přinesl dvě speciality z USA. budou Bright Eyes vždycky jenom druhá liga, ale zaplať bůh promotérům alespoň za ně.
Po půlnoci pak nastoupili na hlavní pódium a podobný anarchistický přístup ke skládání písní (podpořený pochopitelně dokonalým ovládáním nástroje). Asi nejlépe roli Primus v současné hudbě pochopili programátoři hudebního přehrávače Winamp; ten rozeznává 126 různých hudebních stylů a Primus jako jediná kapela má styl sama pro sebe. Lahůdka na závěr!
Rock for People 2011 – 2. den
Hradec Králové, 4. 7. 2011
Hráli: My Chemical Romance, White Lies, The Wombats, Kele, Levellers a další
