Jeff Beck na Hradě lomil rukama, publikum krčilo rameny
Jazzové koncerty na Terase Jízdárny Pražského hradu znamenaly začátek milé tradice, která časem pojala i další žánry. Rocková megastar Beckova formátu ale jako by se na zdejší pódium dostala omylem.
Organizátoři Hudby Pražského hradu se za všech příležitostí tváří akurátně a koncert kytaristy Jeffa Becka tak bohužel proměnili ve frašku. První řady na štěrku viklajících se plastových židliček obsadila drahá saka. Zadní řady pak fanoušci, kteří nic moc neviděli a sledováni ostřížím zrakem stráží se z vymezeného místa nesměli pohnout ani o centimetr. Kolegové z televize si po zřejmě nelehkém vyjednávání vydobyli alespoň kousek půdy na délku stadionu od pódia, kde měli povoleno strávit přesně minutu. Tichým hrdinou večera se stal motorkář, který chvíli vydržel sedět na schodech vedle židliček.
A na pódiu k dokreslení absurdity situace exhiboval kytarový polobůh, neuznávající hranice ani hudebních nástrojů, natož žánrů. Jeff Beck prostě přišel a hrál. Že vůbec umí mluvit, se ukázalo až při rozlučce. Že by měl tušení, v které zemi se zrovna nachází, ani tehdy. Pravda je, že k publiku promlouvá skrze svůj perfekcionisticky zvládnutý nástroj. A že i s tímhle přístupem dokáže vykouzlit živou a energií nabitou rockovou show, dokázal českým fanouškům na koncertu v Tipsport aréně před třemi lety. Bohužel alespoň jednosměrná komunikace (od publika k Beckovi) letos téměř chyběla.
Ne, že by nebylo co obdivovat. Beckovi společníci za ním v nejmenším nezaostávají, nový doprovodný kytarista Nicolas Meier si vydobyl pověst jednoho z nejoriginálnějších muzikantů v Británii. Ve své hudbě se silně inspiruje blízkovýchodními vlivy, čímž nadchl i samotného Becka – tři nebo čtyři kousky z připravovaného alba publikum rázně přenesly do říše Pohádek tisíce a jedné noci, a protože byly vrcholem večera, dá se soudit, že bude nová deska stát za to.
Pro samotný koncert to byl ale další kámen úrazu: jak to, že jsou v setlistu muzikanta s padesátiletou hvězdnou kariérou nejzajímavější úplně nové kousky? Každý tón po celou hodinu a půl byl sice naprosto perfektní, ale žádná píseň neokouzlila, žádná nedojala tak hluboce, jak jich to na pražském koncertě v roce 2011 dokázalo hned několik. A ani sólo Rhondy Smith, nejlepší basistky, s níž jsem měl naživo tu čest, v paměti neutkvělo. Minule přitom zastiňovala samotného Becka.
Rozpačitý dojem z akce završil výpadek ozvučení celé kapely během poslední písničky základního setu, během nějž Jeff Beck bezradně chodil po pódiu a lomil rukama, zatímco bubeník Jonathan Joseph se pokoušel situaci zachránit improvizovaným sólem. Část lidí během této neplánované pauzy odešla, a že si zbytek zvládl po nahození přístrojů vytleskat dvojitý přídavek, lze považovat za malý zázrak a záblesk šťastné hvězdy nad chladným večerem.
Vzhledem k tomu, jak výteční muzikanti tentokrát na pódiu stáli, to mohl být i při jízdě na půl plynu nezapomenutelný zážitek. Okolnosti z akce ale učinily spíše koncert, nad kterým člověk při nejlepším pokrčí rameny.
Jeff Beck
Praha, Pražský Hrad, 4. 6. 2014