James Cole: Písničku Peperi zná i můj latinář na vysoké škole

Rapper a producent James Cole si svůj pseudonym vybral podle postavy z filmu 12 opic od Terryho Gilliama. „Dělali jsme tehdy věci laděné do sci-fi, takže se to hodilo," říká. Sám nemá rád, když ho fanoušci oslovují civilním hménem Daniel Ďurech, ovšem svým trackům neutekl ani na vysoké škole, kde je znají nejen spolužáci, ale i někteří učitelé.

Ve vašem profilu na stránkách Big Bossu se píše, že nemáte strach dělat nebezpečné a odvážné kroky, ať již vedou kamkoliv. Co nebezpečného nebo odvážného jste v životě udělal?
To je píš taková fráze, i když bych si samozřejmě přál, aby to byla pravda. Ale souvisí to spíš s tvorbou: u nás jsou zaběhlé způsoby, postupy a témata, se kterými se v hip hopu pracuje. Já jsem se chtěl vždycky pohybovat v okrajovějších oblastech. Zkouším se vrtat v tom, v čem se nikdo nevrtá, rapuji o jiných věcech, zpracovávám témata jiným způsobem, dělám i hudbu jinak.

Buďte konkrétnější.
Nedávno mi někdo říkal, že mu moje nová  deska Moby Dick připadá jako propojení porna s filosofií.

Pro mě jako takovou slušnou holku to bylo dost silné kafe.
Jsem starý prasák. Podle mě  jsou běžná rapová témata – haters, já jsem top, všichni ostatní jsou pode – klišé. Takový ten model alfa samce, který proráží svět a nějakým způsobem všechno ovládá, jsme měnili už od dob Supercrooo do komiksu, do hyperbol. Některé věci jsme zvláštně přifukovali, až to bylo něčím šílené a posedlé. Tím se nám dařilo typická témata rozbíjet, a to já dělám dodnes. Mám třeba skladbu o tom, že jsem východoněmecký řidič Opelu Manta, pak zase rapuju o vesmíru.

Čím je podle vás hiphop jako žánr specifický?
Myslím, že disciplína psaní rapových textů je velice náročná. V běžných popových nebo rockových písničkách mohou být texty krátké, ale v rapu se hodně kecá. Rap je zvláštní útvar, který něčím připomíná běžnou mluvu, ale zároveň obsahuje precizní melodické linky a jasný rytmus. Myslím, že napsat dobrý rapový text je kumšt. Ale není to jen otázka textu, člověk musí být do jisté míry muzikant, musí cítit rytmus, musí se umět naladit na konkrétní skladbu, pochopit ji a souznít s ní.

Proč vlastně nehrajete u rapování na nějaký nástroj? Jak moc je na pódiu důležitá ta hiphopová gestikulace rukou?
Možná by to šlo, ale přiznám se, že jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by to dělal. Ani když jsem byl kdysi na koncertě Beastie Boys, kteří to měli rozdělené tak, že část koncertu hráli na živé nástroje. Ale nikdy obojí najednou. Myslím, že na rapový projev je potřeba se více soustředit. Když člověk rapuje, stává se nástroj z něj.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé vystupoval na pódiu?
První vážný koncert byl v roce 1999, to mi bylo patnáct. Koncertuji tedy už patnáct let.

O kolik je náročnější koncertování v patnácti a ve třiceti? Myslím hlavně fyzicky.
Hodně záleží, v jakém je člověk stavu. Já mám teď trochu nadváhu, a co se týče sportovní údržby, moc se o sebe nestarám, což je samozřejmě znát. Samotný vokální výkon je hodně náročný, a ještě se u toho vrtět a tancovat jak Michael Jackson, to už je úplně jiný level. Na to je potřeba si příliš nezvýšit tep. Potom člověk musí víc okysličovat krev a nezbude mu kyslík na dýchání. Udržovat si fyzičku je tedy nutnost. Já koncertuji tak dvakrát týdně, což  se ještě dá. Obdivuji kapely, které jsou schopné  odehrát třeba pět nebo šest koncertů za týden, člověk je pořád vykořeněný, navíc ty cesty… Cesty jsou příšerné, prostě nuda. Na koncertě pak všichni chlastají, hodně dlouho se očumuje v backstagi. Zvukovka je v sedm, ale na pódium jdete v jedenáct.

Můžete začít něco studovat a prostoje využít k učení.
Já právě studuju, ale na cestách si nepřečtu nikdy nic. Deset let si s sebou beru vždycky knížku a za celou tu dobu jsem přečetl asi pět stránek. Dělám filozofii na FF UK, nejvíc mě baví 19. a 20. století.

Vědí spolužáci, co děláte?
Bláhově jsem si myslel, že se ve škole ukryju a budu si moct pěstovat svou tajnou akademickou identitu. Jenomže spolužáci a dokonce i někteří kantoři to vědí. Když jsem napsal skladbu Peperi, což je óda na jedno latinské slovo (tvar slovesa zrodit se, pozn. red.), někdo to hned řekl našemu latináři a ten se toho chytil: „Milí studenti, jeden z vašich kolegů tady na to slovo udělal oslavnou píseň, když půjdete na YouTube, najdete ji tam."

To asi potěší, že?
Ale ano. Na druhou stranu se kolikrát potkám s někým, kdo mě vůbec nezná, ale poslouchá moji hudbu. Ten člověk pak má pocit, že mě vlastně zná. A první dojem se zkrátka dělá špatně, když už tam dávno je. Když lidi poslouchají moje tracky, vzniká u nich patrně až kamarádská rovina. Často se mi stává, že za mnou někdo přiběhne a oslovuje mě mým civilním jménem. Když se mnou cizí lidi mluví, jako kdybychom spolu chodili na základku, hodně mě to irituje.

Řekněte mi, proč máte tak sprosté texty?
(Směje se). To je asi spíš otázka pro psychoanalytika. Často mám pocit, že textem rozpoutávám určité síly, které člověk v běžném životě svazuje. Že to moje tvorba umožňuje, je na ní zábavné. V umění se dají zakonzervovat věci, které tak normálně nemůžou být. Ano, mám v textech příšerné věci, ale nejsou to věci, které bych běžně dělal. Jsou to spíš určité fantazie. Ve skladbách hodně přeháním.

Co když lidi nepochopí, že to je jen přehánění?
To je riziko povolání. Věřím, že to, co vysílám do světa, nejsou zlé věci, nenabádám k agresivitě. Snažím se rozlamovat běžné postoje, samozřejmosti a vést lidi k zamyšlení se. Když jsme udělali se Supercrooo Toxic Funk, insporovali jsme generaci rapových dětí, které to opravdu pojaly špatně a začaly hodně fetovat.

Nevyčítáte si to?
Vyloženě ne. Nad zodpovědností samozřejmě přemýšlím a snažím se uklidňovat tím, že obrazy, které vytvářím, jsou spojené s něčím, co jsem prožil, že to nejsou návody ke zičení života. Nikdy jsem nepsal manuály na život, které jsou v hip hopu hodně běžné, pravdy, moudra, rady, jak by měl člověk žít a co by měl a neměl dělat. Ty jsou podle mě mnohem nebezpečnější než skladby, které dělám já.