James Arthur ovládl vítr, déšť i publikum
Vinohradské Riegrovy sady si v neděli večer podmanil osobitý Brit James Arthur v černém tričku s bílými hvězdami a potiskem Shit Happens. Stovky lidí pod pódiem v Park Café i na cestách za plotem protančily večer, během nějž zazněla téměř celá Arthurova debutová deska.
V čepici s kšiltem dozadu odehrál James Arthur téměř celý koncert. A to je škoda, protože bez ní mu to sluší daleko víc, což se projevilo při Suicide, kdy mu během vášnivé hry na kytaru kšiltovka odlétla z hlavy na zem. Šestadvacetiletý zpěvák začal velmi pozvolna skladbou I Don’t Wanna Marry You, kterou si natěšené fanoušky pod korunami kaštanů v Riegrových sadech rozpačitě oťukal, aby na ně následně naložil více než hodinový set poctivého muzikantského výkonu.
Živé provedení písniček bylo mnohem naturálnější a šťavnatější než na desce. Arthur je vynikající zpěvák, nebojí se improvizovat a v intonaci nikam neodbočuje. Je to ten typ přemýšlivého rozervaného umělce s indie výrazem v obličeji, a to mu neskutečně vychází. Na svou udičku charismatu bez dlouhého čekání uloví snad každého, kdo mu přijde do cesty.
Převážně mladé vystajlované publikum se jím postupně nechalo absolutně ovládnout, a tak když při Is This Love naznačil z prstů u rukou srdíčko, nebo když v Get Down zavelel skákat, všichni ho poslechli, ještě než stihnul mrknout. Chvílemi se dokonce zdálo, že ovládá i živly. K refrénům skladby Emergency se přidal vítr, James během vystoupení zahnal i přicházející déšť.
Svůj setlist obohatil coverem Waiting All Night od Rudimental, jímž se mu podařilo odstranit případný ostych všech přítomných, a rozjela se intimní kamarádská party. A když během očekávané You’re Nobody ‘Til Somebody Loves You kreativně citoval Cry Me a River od Justina Timberlaka, měl pozornost i obsluhy stánků s občerstvením.
Ještě lepší odstín daly celému koncertu doprovodné zpěvačky. „Někdy na tyhle dvě holky žárlím, jsou jako Destiny’s Child,“ posteskl si zpěvák s úsměvem před tím, než si s nimi v Certain Things vystřihl krásný vícehlas.
Půdu Arthurovi perfektně připravila Debbi. Jak se ukázalo, jednadvacetiletá zpěvačka, jíž si při její účasti v Česko Slovenské Superstar v roce 2009 všimnul producent Martin Ledvina a postavil ji do startovacího boxu pěvecké dráhy, se za těch několik let na scéně stala profesionálkou.
Na pódiu zdomácněla, hlasově se drží ve správných kolejích a celkově je mnohem suverénnější než v začátcích. Pořád má ale problém navázat vřelejší komunikaci s publikem, které se jí slovem „děkuji“, případně „tohle je Martin a tohle Hanička“ vtáhnout nepodařilo. Včera se zdálo, jakoby si v koridoru fotografů vystavěla pomyslnou stěnu, která ji měla od diváků ochránit. Dokud Debbi tuto zeď ve své hlavě nezboří a nepůjde víc k lidem, roztleskat zadní řady cizího publika se jí patrně nikdy nepodaří.
Pro Jamese Arthura byla však její vlažná interakce k posluchačům přidanou hodnotou. O to víc totiž vyniklo jeho konverzační umění, které samo o sobě není bůhvíjaké, v kontrastu s předskakující zpěvačkou ale vítěz deváté řady britského X- Factoru působil jako sofistikovanější lenochod Sid z Doby Ledové. „Jak se máte, kluci?“ zeptal se mužských návštěvníků. „Asi si říkáte, kdo to kurva je, ten James Arthur… Impossible, co?“ zažertoval.
Tyto vtipy byly ale v Praze zbytečné. Bylo znát, že mužský element v publiku rozhodně nefunguje jen jako otrávený doprovod natěšených přítelkyní-fanynek. Repertoár Jamese Arthura totiž netvoří převážně laciné přeslazené lovesongy, kromě toho má příjemnou barvu hlasu i sympatickou osobnost.
Co na tom, že jeho „You are the best crowd in the world,“ znělo trochu chladně a neupřímně. I kdyby bylo české publikum pro Arthura z těch nejhorších, budeme vždycky rádi, když čeští promotéři ohlásí jeho koncert u nás.
James Arthur
Support: Debbi
Praha, Riegrovy sady, 3. srpna 2014
