Hard Rock Café – muzeum, dobrá nálada a drahé steaky

zobrazit fotogalerii

Ode dne, kdy se v Praze v domě U Rotta slavnostně otevírala první česká pobočka světově proslulého řetězce restaurací Hard Rock Café, uplynul takřka měsíc. Kouli.cz proto nejvíce zajímalo, do jaké míry se tenhle globální fenomén zabydlel ve starobylé Praze a jak oslovil místní obyvatele.

Zákazník, který nikdy před tím nepřišel do styku s americkým způsobem vedení restaurace, zažije při své první návštěvě Hard Rock Café mírný kulturní šok. Sotva překročí práh, zaměstnanci se na něj široce usmívají a hlasitě ho zdraví. V Praze naprosto neobvyklá vlídnost, za mořem standard. Než mě po chvíli čekání u vchodu mile přivítala PR manažerka Daniela Chovancová, myslel jsem na to, že i v centru Prahy najdete podnik, po jehož návštěvě vás v noci nebudou pronásledovat hororové obrázky nevraživých číšníků.

Kytara Boba Dylana a setlist

Přijďte se podívat na Bonovy džíny
Naše krátká exkurze největším Hard Rock Café v Evropě mohla začít. Stěny dolního patra jsou bohatě vyzdobeny takzvanými memorabiliemi (čili artefakty ze soukromí slavných hudebních osobností, třeba sakem Eltona Johna nebo džíny Bona. Originály Praze zapůjčila americká základna, jež je od muzikantů dostala nebo odkoupila). Pozornost ale upoutá hlavně obrovský křišťálový lustr ve tvaru kytary visící nad hlavním barem. Vyslechnu si krátký příběh o potížích s jeho výrobou a postupujeme do druhého patra. To patří 80. až 90. letům populární hudby, i proto tu najdeme předměty od Madonny, ale třeba i Marilyna Mansona. V tomto patře je také dlouhý bar s jedinou kuřáckou místností v celém podniku.
Třetí etáž pak patří kultu blues, přičemž odkazy na slavné muzikanty najdete i na schodišti mezi patry. Řeč je třeba o ručně psaném setlistu jednoho z koncertů Boba Dylana.
„Každé patro má na starosti jeden manažer“, říká slečna Chovancová a ukazuje na pozorně vypadající osoby s mikrofonem u úst. Skutečně, celý tým zaměstnanců působí jako dobře vycvičené komando. Svižnou chůzí až během roznáší obrovské porce steaků a hamburgerů z americké kuchyně. Když si sednete do jedné z typických kójí, nestane se, že nebudete ihned obslouženi. Ze všech sálá až fanatická snaživost a nadšení.

Koktejl za dvě stovky, jídlo za tři. Kdo si to může dovolit?
Mířím zpět do dolního patra, kde stojí všudypřítomný ředitel podniku pan Mo Capatia. S omluvou, že si na mě hned udělá čas, mi objednává koktejl, který by si průměrný student hned tak nemohl dovolit. Stojí totiž skoro 200 korun. Je čtvrtek, kdy v klubu hrává živá revivalová kapela, takže si čekání krátím poslechem hitů od Pink Floyd až po U2. Zatím kolem sebe slyším hlavně angličtinu a další cizí jazyky, čeština je tu vzácností. To už si ale ke mně přisedá pan Capatia a já se ho ptám, zda si nemyslí, že ceny – 50 korun za pivo a 250 až 350 korun za jídlo – místní obyvatele odradí. Ředitel je ale optimistou. „Vize tohoto podniku spočívá v propojení dobré kuchyně, jedinečné atmosféry a živé hudby. Proto věřím, že i Češi si za tuto exkluzivitu rádi připlatí,“ říká. Podnik ovšem samozřejmě sází i na loajální cizince. „Praha patří na seznam deseti měst v Evropě, které musíte vidět, než zemřete,“ odpovídá s úsměvem na moji otázku, jestli se nebojí otevřít největší pobočku Evropy zrovna v Praze.
Až později se dozvídám, že i on sám se do hlavního města přestěhoval. Vyhovuje mu zdejší mentalita a krásné místo. Teprve čas ovšem ukáže, jestli si to samé budou myslet Češi o jeho podniku.