Faith No More v Hradci: Nezapomenutelný zážitek s tříletým zpožděním
Tak co, zaprší? popichoval publikum festivalu Rock for People Mike Patton, jehož kapelu Faith No More před třemi lety smetl z toho samého pódia vichr a déšť. Hudebníci s čerstvou deskou Sol Invictus v zádech včera - stejně jako na nahrávce - ukázali, že jejich hudba je pořád aktuální a sám Mike Pattom jedním z nejzajímavějších zpěváků.
V červnu je sice brzy hodnotit, ale příjezd Faith No More na královéhradecký festival Rock for People spousta lidí jednoznačně brala jako hudební událost roku. Není kvůli tomu třeba dělat ankety mezi návštěvníky, stačí vnímat jejich počet, který v porovnání s prvním festivalovým dnem viditelně stoupl.
Není se čemu divit. Když masivní bouře před třemi lety takřka smetla Faith No More z pódia těsně před začátkem, řadu fanoušků tahle rána z nebes bolela a někoho dokonce vybídla k veřejnému plivnutí na pořadatele. Ono je ale tak nějak v nátuře nás, Čechů, zapomínat na všechny křivdy, když druhá strana přijde s milodarem k usmíření. A nezáleží, jestli je to slevový kupón do fitcentra nebo náhradní koncert oblíbené kapely z rukou festivalu, na který se v posledních letech ráda hází špína.
Tak či onak, strachy z opakované smůly na počasí byly při letošních tropických teplotách a azurově modrém nebi úplně zbytečné. Pětičlenní Faith No More si kromě bílých stejnokrojů a honosné květinové výzdoby přivezli i hrst štiplavých a zábavných hlášek. Po úvodní písničce z aktuálního alba Sol Invictus zpěvák Mike Patton a kytarista Jon Hudson pobaveně pošťuchovali: „Tak co, zaprší?“ Na smích posluchačů pak bez dalších průtahů navázali apokalypticky-sexistickou hard rockovou skladbou Be Agressive z desky Angel Dust.
Faith No More jsou zpět s deskou skvělou jako nikdy před tím
Typicky široký vokální rozsah Mikea Pattona naživo postrádá hranice úplně stejně jako na studiových albech. Z poloh rockového pastora, který káže k posluchačům s mikrofonem v puse nebo skrz zářivý červený megafon, dokáže plynně přejít do role baladického romantika, chlípného svůdníka nebo padesátníka s chraplavými screamy, co mládí strávil v hardcoreových kapelách. Variabilní hlasová paleta přitom zůstává beze šmouh, hlasové přechody jsou profesionální a nenásilné.
Důvody k pokárání není třeba hledat ani v konzistentním setu kapely nebo vlažných reakcích publika, které v souvislosti s hypem při ohlášení jména californské pětice nedávají na první pohled moc smysl. Kdo se ale prokousal až do konce devadesáti minutového setu, který protínaly věhlasné šlágry Epic nebo Easy, ten pochopil. Posluchači, kteří na písničkách Faith No More vyrostli, si nepotrpí na stejně bouřlivé projevování vřelosti jako o generaci mladší zbožňovatelé Limp Bizkit. Výtka, že publikum plně nedocenilo vynikající výkon kapely a že Limp Bizkit královéhradecký areál nabili daleko větší měrou energie, je tak svým způsobem mimo mísu.
Nejpřirozeněji Faith No More působí především při hraní písniček z aktuální desky Sol Invictus. Přestože se dalo očekávat, že lidé nové písničky až tak znát nebudou, překvapivě vřele a spontánně reagovali jak na úvodní Motherfucker, tak na závěrečnou Superhero. V ní Mike Patton ukázal snad nejvíce hlasových poloh a jednoznačně přesvědčil o neskutečném rozsahu, čistém provedení a respektu, který plným právem zasluhuje. Už třeba kvůli nikterak teatrálnímu návratu k trojici přídavků Sol Invictus, We Care a Lot a Pristina.
Svoji úlohu kapela naplnila po svém – profesionálně, autenticky, úplně přirozeně. A když se k muzice přistupuje tímhle způsobem, člověka jednoduše těší být na koncertě kapely, která s přestávkami funguje 34 let a pořád se u toho zjevně baví.
Faith No More
Rock for People, Hradec Králové, 5. července 2015
