Chyť si svého Malkoviche (ale neplýtvej gigabajty)
Hvězdy a celebrity, VIP osoby. Kde jinde na ně narazit než v Karlových Varech? Poté, co ochranka začne kontrolovat prostor kolem červeného koberce, většina návštěvníků se začíná měnit v lovce. Ulovit snímek slavného člověka, ať je to modelka nebo herec, vyfotit se sám v jeho blízkosti… Včera byla k takovému lovu obzvláště dobrá příležitost. Mezi filmové fanoušky a novináře totiž zavítal režisér, herec a producent John Malkovich. U nás jsme ho naposledy mohli vidět ve filmu Po přečtení spalte.
"Když jste známí, tak vaši veřejnou identitu diktují ostatní. Pořád mě někdo fotí, s mým svolením I bez něj. Nechápu to, vždyť to je strašné plýtvání materiálem. Nebo spíš plýtvání gigabajty”, reaguje John Malkovich na otázku, kdo je vlastně “ten opravdový” Malkovich a zda se jeho pravé já liší od mediální tváře. Pak říká, že nejraději by na festivale diskutoval s ostatními filmaři nebo s diváky. Bez toho, aby ho pořád někdo fotil a nutil ho usmívat se a mávat do objektivu.
Malkovich nejraději ze všeho čte. A nejoblíbenější role? Tahle otázka ho nudí
Na těchto slovech je spousta pravdy. Jenže v konferenčním sále budovy Lázní, kam jdete velkorysým klasicistním schodištěm s velikými obrazy a leštěnými zrcadly tato rozmluva působí podivně. Hovoří-li hlavní hvězda festivalu o tom, že by vlastně nejradši jen tak bloumala mezi lidmi, a u toho sedí na vyvýšeném místě, pod ním je rozmístěno pár židlí, na kterých sedí ti, jimž se sedadlo podařilo ukořistit, a ostatní publikum postává po stranách, vyznívá to tak trochu komicky. Sál je dost velký a lidí zase tolik nepřišlo, aby se dala vytvořit “přátelštější” atmosféra. Nemám nic proti tomu udržovat si odstup, a je abrurdní myslet si, že hlavní hvězdy bude bydlet ve stavnovém městečku a vést diskuzi v hospodě čtvrté cenové. Ale pak holt musí přistoupit na to, že na ni lidé budou zírat jako na atrakci a ne jako na “normálního” člověka. To ale neznamená, že by John Malokovic h byl nafoukaná primadona. Působí spíš introvertně a má klidnou a příjemnou barvu hlasu. Ŕíká, že mezi jeho nejoblíbenější činnosti patří četba, že nedokáže žít bez literatury. Malkovich se svými spolupracovníky prý uvažoval o zfilmování jednoho ze svých oblíbených autorů, kterým je Haruki Murakami. “Pak jsme ale zjistili, že jeho texty mají zvláštní podtón, který by byl nepřenostitelný na plátno.”
Hodně otázek se v sále točilo kolem jeho producentské činnosti. “Je to tak, že se ráno probudíte v sajrajtu a jste v něm celý den,” shrnuje s nadsázkou Malkovich. A přiznává, že je rád, že je v tomhle směru hodně praktický. “Je jedno, jestli má režisér ambici udělat uměleckou výpověď nebo komerční film. To hlavní je stejně nakonec každodenní práce”. Jako o každodenní práci Malkovich mluví zejména o svém herectví. Otázky na jeho role nepadají na úrodnou půdu – dotazy typu “jakou roli byste si přál” nebo “která byla vaše nejoblíbenější” jej vysloveně nudí. Buď mu to opravdu nepřijde zajímavé téma, spíš ale podobné otázky dostává denodenně.
Těžko říct, jaké je to být “v kůži Johna Malkoviche”. On sám říká: “Jsem prostě kluk ze středozápadu, co rád zkoumá svět okolo a žije svůj život. A taky vím, že v životě platí něco za něco”.
Když jsem pak večer usínala, slyšela jsem, jak se vedle mě baví nějaké slečny. “Nesnáším slovo celebrita. Všechno jsou to normální lidi, jako my. Musí jíst a pít a chodit na záchod”. Nijak objevný názor, ale sem tam je potřeba si jej připomenout