Americké pohádky jsou podívaná pro celou rodinu. Škoda, že ty české ne

Do kin se chystá nový animovaný Disney film "pro celou rodinu" Velká šestka. Při té příležitosti jsme se podívali na to, jaké jsou v animovaném filmu ve světě trendy, a také na to, proč se jich čeští autoři nedrží a dětské příběhy dodnes staví na zapomnětlivých králích a pitvořivých čertících.

Animáky jsou dnes v Hollywoodu jednou z posledních komerčních jistot. Čísla sice kazí fakt, že se autorům někdy – jako v případě disneyovek Na vlásku a Ledové království – z rukou vymknou rozpočty, nicméně točíte-li s rozmyslem, máte coby producent jistotu, že uspějete. To s sebou bohužel nese i jistou jednotvárnost. Protože: „Když to není rozbité, nemá smysl spravovat to.“ A rozbité není nic, co vydělává. Proto mainstreamové animáky často vypadají jako vytažené z kopírky, stačí se podívat na aktuální Velkou šestku z dílny Disney.

Ještě pár sezón zpět jsme tu přitom měli hned tři filmové větve. Pixar, ten progresivní a odvážný, který se nebál dětskou podívanou okořenit trochou přesahu pro rodiče (viz. Úžasňákovi), Disneyho, jenž hrál na nostalgii a pokoušel se oživovat kouzla plochých animáků (Na vlásku), a DreamWorks Stevena Spieleberga, jehož režiséři především testovali audiovizuální stránku a nabízeli skvělou akci mimo možnosti hrané tvorby (Kung-fu panda).Jenže to už neplatí. Pixar byl skoupen Disneym a obě studia takřka splynula, což zvlášť fanoušci Pixaru nepřivítali zrovna potleskem. A do dreamworkovské akce už se dnes pouštějí všichni, studio tudíž v tomhle směru přestalo být výjimečné.

Věci ale nejsou tak černé a každý rok se v kinech objeví jeden nebo dva kousky, jež vynikají nad konkurencí. Předně proto, že američtí tvůrci rozehrávají mnohem komplexnější příběhy než kdy dřív. Vědí, že malí diváci vyrůstající v informační době dnes snesou složitější příběhy, i proto ostatně mohl do kin vstoupit i loňský Lego příběh. Ten svým pečlivě vystavěným dějem takřka dorovnal mainstreamová dramata (a hektickou rychlostí vyprávění je předčil). Pro ty úplně nejmenší tu pořád blikalo dost světýlek, starší i nejstarší zase zaujaly emoce a děj.

Tím spíš by mělo být české produkci trapně, že se ještě nedokázala oprostit od vyprávění ve stylu archaických pohádek po vzoru Boženy Němcové. Proč pitvoření čertíků, zapomnětlivých králů a bezradných princezen z děl Zdeňka Trošky nebo z libovolné štědrovečerní pohádky  České televize dávno nepatří minulosti? Vždyť děti jsou schopné přijímat lidské vztahy na daleko složitější úrovni. Můžeme se dohadovat, jestli tím příliš brzy neztrácí „čistotu“ naivního vnímání světa, na druhou stranu evoluci ale nelze nebrat v potaz.

Nakonec se ukazuje, že snaha tuzemských tvůrců a diváků udržet pohádkový status quo pramení především ze snahy navrátit se do vlastního dětství anebo do něj alespoň uzamknout ratolesti. Jenže neříkají naše pohádky už sto let to samé? A pokud Hollywood něco chápe, znamená to, že časy se mění. I přes mnohem větší riziko v případě neúspěchu se Amerika vyvíjí a přestává vnímat děti jako hloupé a nenáročné diváky.

Ne že by byli za mořem dokonalí – především Disney má stále tendenci zobrazovat karikatury hraničící s rasismem a xenofobií a do většiny svých filmů vkládá komediální nebo záporné postavičky, vytvořené podle představ o vybrané minoritě; například ve Lvím králi figuruje zlý lev Scar připomíná Araba. Ale i těch ubývá. A z počítačem generovaných CGI animáků se stává sice poněkud monotematická, ale plnohodnotná podívaná pro celou rodinu.