Je to karpatský kapitalismus, říká o svém filmu Pokoj v duši režisér Balko
Filmy a zase filmy. Karlovy Vary jsou jimi během festivalových dnů napěchované. Známými, už „profláklými“, stejně jako těmi, jejichž názvy nevyslovíte, aniž byste si zasukovali jazyk nadvakrát. Ale íránský či malajský film nikde jinde v České republice pak nejspíš neuvidíte, pokud nemáte nějakou pirátsky vypálenou verzi. Naopak slovenský film Pokoj v duši můžete v kinech spatřit už zanedlouho.
Režisér snímku Vladimír Balko si pochvaluje, že Slováci zase začínají chodit na „ty své filmy“. A Pokoj v duši je „ozaj slovenský“, i když na něm spolupracovali i čeští tvůrci. Odehrává se v zapadlé dědině Čierny Balog a je napěchovaný svéráznými postavičkami. A zejména tvrdohlavými, zabejčenými a často buranskými obyvateli. Co se stane, když se do vesnice, kde každý každému vidí do kuchyně, vrátí po pětiletém výkonu trestu pytlák a ke všemu zjistí, že ho tenkrát udal kamarád z dětství?
O mužském přátelství a vidění světa
„Je to film o jevu, který by se dal nazvat karpatský kapitalismus,“ říká režisér Vladimír Balko, „a je tu vidět, jak se liší životy ve velkých městech a na venkově. Kdo by řekl, že obec Čierný Balog je jen padesát kilometrů od Banské Bystrice?“ Krádeže, podplácení, zvláštní kamaráčofty, pohrdání ženami a primitivní rasismus tu opravdu bují jedna báseň. Věděli jste například, že v takové vesnici nesmí Rom do hospody?
Hlavní roli ve filmu Pokoj v duši ztvárnil maďarský herec Attila Mokoš, jeho kamaráda a zrádce pak Roman Luknár. A právě mužská přátelství, mužské způsoby a vidění světa jsou ústředním tématem. Už to, že na scénáři pracoval Jiří Křižan, spolutvůrce filmu Je třeba zabít Sekala, může leccos napovědět. Naopak ženský element tu zastupuje hlavně ústřední píseň filmu, kterou nazpívala Jana Kirchner. „Ke konečnému tvaru písně mi hodně pomohlo, že jsem Čierný Balog navštívila,“ říká zpěvačka. (Rozhovor s Janou Kirchner si přečtěte na Kouli.)
Podívejte se na trailer filmu Pokoj v duši
Zda má toto zapadlé místo opravdu tak silné kouzlo, mohou čeští diváci posoudit už zanedlouho. A také zjistit, zda číslovka 44, která znamená shodně věk režiséra Balka, jenž se po práci na dokumentech pustil do prvního hraného filmu, a ročník letošního karlovarského festivalu, má nějaký magický význam.
Na své si ale na karlovarském festivalu přijdou i ti, kteří radši sázejí na jistotu a nechce se jim zkoušet nové a neprobádané. A není jich málo; v žebříčku nejoblíbenějších diváckých filmů je na jednom z předních míst film Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh. Což v konkurenci světových filmů působí trošku zvláštně. Ale každému, co jeho jest. I Češi zřejmě mají rádi „ty své filmy“…
