Binji – propagace špatně situovaných muzikantů
Maďarský krátký film o současné nezávislé budapešťské hudební scéně byl na MOFFOM v Praze promítán v rámci bloku spolu s dokumentem o Radúze. Trval necelou půlhodinku, přesto bylo z nepočetného publika cítit, že se většina z nich přišla podívat na Radúzu a Binji tedy vnímá jen jako zajímavé zpestření při čekání na hlavní bod programu.
Tvůrcům tohoto krátkého dokumentu (Gyula Balogh a Stefano Lazzaro) ale nešlo o pobavení diváků. Dokument byl totiž dosti agitační, až poté informativní. V rychlém sledu představoval profily jednotlivých muzikantů na poli undergroundu. Od jednoho z mála dýdžejů, kterým se podařilo se svojí hudbou prorazit i za maďarské hranice, přes nadšeného skladatele a zpěváka, zaměřující se na modifikaci původních skladeb z padesátých a šedesátých let, až po zpěvačku pocházející z Ghany s univerzálním žánrovým rozpětím (jazz, reggae, house a další).
Boj za lepší podmínky
Slovo Binji má v maďarštině více významů: v prvé řadě to je slangové označení z vězeňského prostředí pro ilegálně držený radiopřijímač, dnes se jím myslí jakýsi symbol pro něco inovačně kreativního. A taková byla i hudba ve filmu. Autoři snímku si ovšem nekladli za hlavní cíl detailně seznámit fanoušky s hudebním dílem aktérů. Snažili se především upozornit na těžký zápas nezávislých umělců za dostatek prostoru a lepší podmínky pro svoji tvorbu v maďarském hudebním průmyslu. Vyjádřeno slovy jedno z těch, kteří kráčí proti proudu: „Muzikant by se měl zabývat jenom muzikou.“ A nepachtit se tak z obchodu do obchodu, kde nyní musí vnucovat svoje desky prodavačům.
Útrapy nezávislých tvůrců
V průběhu líčení jednotlivých postav se příležitostně dostává ke slovu ještě jakási moderátorka dokumentu a průvodkyně budapešťskou klubovou scénou v jedné osobě, která v angličtině vyjmenovává všední útrapy „nezávislého tvůrce hudby“ maďarské metropole. Musíme proto hledět na Binji spíše jako na orodování za budapešťské hudebníky, kteří stojí jaksi mimo pozornost a přitom si od nás posluchačů zaslouží plné uznání. Není to všechno ale zkrátka jen jistá daň za tvůrčí svobodu a nezávislost? Neumožňuje přeci právě ona absence velkého vydavatele a producenta vytvářet tak ojedinělou hudbu? Ale takové otázky sem asi nepatří.
Binji není ani tak film o hudbě; budeme přesnější a výstižnější, když ho třeba nazveme dobře míněnou reklamou pro špatně situované muzikanty.