Příběhy sériových vrahů: Z japonského kanibala Sagawy udělala vražda celebritu
Bohatý, elegantní, vzdělaný, bohužel ale tak trochu šílený kanibal. Teď nepopisujeme úlisného fiktivního Hannibala Lectera v podání Anthonyho Hopkinse, ale skutečnou osobu - Isseie Sagawu.
Jak přiznal v pozdějších letech, už jako malý okukoval stehna svých spolužaček a přemýšlel o tom, jak by asi chutnala. Dnes sedmašedesátiletý Issei Sagawa má za sebou život, který vás stejnou mírou zaujme, jako znechutí. Od puberty se Sagawa, který pocházel z bohaté a vysoce postavené rodiny, zajímal o dvě věci – o poezii a kanibalismus. Tomu druhému nikdy nedal plný průchod, ale jen do 11. června 1981. Onen osudný den stál mladou studentku jménem René Hartevelt život a spustil neuvěřitelný řetězec událostí, který ze 152 centimetrů vysokého zvrácence udělal spisovatele, gastrokritika a celebritu.
René a Issei byli spolužáci na pařížské Sorbonně. Jejich vztah začal jako doučování němčiny, postupně ale přerostl v přátelství. Ti dva spolu chodili do kaváren, na koncerty, do parku diskutovat o poezii. Nikdo z dívčiných přátel nechápal, že se tak půvabná žena zahazuje s miniaturním slizkým Japoncem. Ze stejného důvodu si ji Sagawa vybral za oběť – považoval se za odpudivého, a tak ho přitahovalo vše krásné a křehké.
Té červencové noci Sagawa pozval Hartevelt k sobě domů na večeři. Nejprve si ji nahrál, jak mu recituje německou poezii. Poté se vzdálil, a když se vrátil, měl v ruce zbraň. Ženu střelil zezadu do krku. Podle všeho ze šoku na chvíli omdlel, když ale přišel k sobě, pokračoval v původním plánu. Dívku znásilnil a poté ji začal jíst. Zakousl se do jejího zadečku, ale rychle zjistil, že zuby mu stačit nebudou. A tak si vzal na pomoc tenký ostrý nožík. Postupně odřezával kousky masa z jejího těla, některé usmažil, jiné jedl syrové a další si dal zamrazit. Poslouchal u toho ten její hlas a s ostatky potom ulehl do postele.
Ačkoliv Sagawa měl celý zločin důkladně připravený, o odstraňování těla se totéž říct nedá. Zbytky René rozporcoval a vložil do kufrů, které nechal jen tak povalovat v parku. Policii trvalo asi den, než na něj přišla. Muž se ničemu nebránil a ke všemu se přiznal – moc dobře věděl proč. Jeho otec mu totiž zaplatil nejlepšího právníka a rozhodl se hrát to na jedinou kartu – nepříčetnost. O té kriminálník soud i lidi v síni přesvědčil, když barvitě, skoro až rozkošnicky popisoval, jak ochutnával Renéino tělo. Místo ve vězení tak skončil v ústavu pro choromyslné.
Tím ale jeho příběh neskončil. Po pěti letech byl Sagawa přemístěn do Japonska, kde se lékaři schodli, že je psychicky „v pořádku“ a svého činu si byl velmi dobře vědom. Jenže složku k případu nebylo možno do Japonska vydat, navíc francouzský soud už ho zprostil obvinění. A tak se tenhle šílenec dostal na svobodu.
Ve své rodné zemi se mezitím stal celebritou, i když ne vyloženě oblíbenou. Mezi lety 1986 a 1997 ho neustále zvali do televizních talkshow, a dokonce napsal i několik gastronomických recenzí pro časopis Spa – Japonci mají evidentně hodně pokroucený smysl pro humor. O svém činu vydal několik knih. Jak ale zájem o jeho osobu opadal, do popředí víc a víc vystupovala hrůznost jeho činu.
Dnes žije v Tokiu sám a v chudobě. Jeho rodiče zemřeli v roce 2005 a byl vykázán z pohřbu. Zbyly mu po nich jen dluhy, které splácel ze sociálních dávek. Podle vlastních slov absolvoval přes 500 pracovních pohovorů, ale všichni ho odmítli – kromě jedné jazykové školy, jejíž ředitelka byla ohromena tím, že se muž nebál použít v žádosti o zaměstnání své pravé jméno. V roce 2009 Sagawa prohlásil, že neschopnost najít si práci je pro něj nejhorším trestem a že často myslí na sebevraždu…
Příběhy sériových vrahů: Britští „Vrahové z močálů“ milovali nacismus a tvrdé porno
Příběhy sériových vrahů: Zvrácený blonďák Jeffrey Dahmer stříkal obětem kyselinu zaživa rovnou do mozku
