Recenze: David Gilmour chřestí zámky a srší nápady
Jeden z největších muzikantů 20. století je zpět a dokazuje, že stále patří na pódia zaplněných stadionů. Kdepak staré železo, David Gilmour má mladší generace hudebníků ještě co naučit. Přečtěte si recenzi Davida P. Stefanoviče.
Členové Pink Floyd si po rozpadu legendární kapely našli každý svůj hlas a pokračovali v psaní a vydávání neméně skvělé hudby, jakkoli punc nedostižné geniality, kterým se vyznačují téměř všechna alba Pink Floyd, se zreprodukovat už nikdy nepodařilo. Z původní sestavy září na svých sólových drahách především Roger Waters a David Gilmour. Zatímco první jmenovaný v posledních letech dojí projekt The Wall, co to dá, Gilmour se v mnohem skromnějším hávu věnuje velmi osobnímu, poklidnému rocku. Skrze jeho nezaměnitelnou kytaru mají jeho alba v sobě hodně z Pink Floyd, přesto jsou ale hudebně úplně jinde. Přes všechen doprovodný ansábl je Gilmour vždy tak trochu „jeden muž s kytarou a svými písněmi“.
Pro předposlední album On an Island (2006) to platilo beze zbytku. Je to zadumaná hudba, téměř meditativní. Gilmour ji ostatně často hrál naživo s akustickou kytarou a se skromným doprovodem několika strunných nástrojů.
Dá se říct, že Rattle That Lock je (jak i název napovídá) spíše drsnějším rockerským vyznáním. Je nicméně nutno tohle prohlášení vnímat v kontextu autorovy hudby. Obecně vzato jde stále o velmi klidné album. Gilmour si na něm zkouší dosud nevídané množství nástrojů, proplouvá žánry od kabaretu ke klasickému roku a ukazuje, co všechno se dá v rámci jedné hodiny stihnout, aniž by se deska koncepčně rozbila. Jako leitmotiv se jednotlivými písněmi proplétá trademarkový zvuk Gilmourovy elektrické kytary – jeden z mála na světě, které si opravdu nelze splést. A sólo v šesté minutě písně In Any Tongue je dost možná jeho druhým nejlepším, hned po nepřekonatelném Comfortably Numb (The Wall, 1979).
Je výbornou zprávou, že vydáním definitně posledního alba Pink Floyd (The Endless River, 2014) se Gilmour zdaleka nevyčerpal. Rattle That Lock je naopak gejzírem nápadů, ne třeskutě originálních, ale rozhodně pospojovaných s nesmírným mistrovstvím. Navíc si drží svébytný zvuk Gilmourovy sólové dráhy a příchuť Pink Floyd je zde možná v o něco větší epičnosti v porovnání s předchozími sólo kousky. A tu mu rozhodně vyčítat nebudeme. V chladnoucích podimních večerech pravděpodobně není lepšího alba, po kterém sáhnout, než je tahle povedená kapitola v životě jednoho hudebního velikána.
David Gilmour – Rattle That Lock
Vydavatelství: Columbia
Celkový čas: 51:17
Seznam skladeb: 5 A.M., Rattle That Lock, Faces of Stone, A Boat Lies Waiting, In Any Tongue, Beauty, The Girl in the Yellow Dress, Today, And Then…