Chinaski: Pořád váháme. A chybí nám Pavlův rázný hlas

Začali jako večírková kapela pro kámošky. Jenomže mejdany se protáhly a teď Chinaski slaví v největší české hale 20 let na scéně. V rozhovoru pro Kouli mluví frontman Michal Malátný nejen o přípravách koncertu, ale i o spolupráci s modelkou Táňou Kuchařovou nebo o chystané desce. A taky o tom, jak velká je pro něj a jeho spoluhráče ztráta kamaráda Pavla Grohmana. "Nemám vůdčí povahu, nedovedu to, co uměl Pavel - někomu vynadat. Občas bylo v Chinaski dusno, ale fungovalo to."

Dvacet let, to je dobré číslo k rekapitulaci. Jaké jsou z dnešního pohledu nejdůležitější okamžiky v kariéře Chinaski?
První nastal v roce 1993. O rok před tím jsme totiž ještě coby Starý hadry dodělali vysokou školu, najednou jsme se každý musel starat o to, co budeme v životě dělat, a kapela se v podstatě rozpadla. S Pavlem Grohmanem jsme řešili, jestli budeme dál hrát. Jestli dál budeme mejdanová parta, která sice neumí moc hrát, ale zase se u toho může balit holky a pít pivo, anebo jestli to začneme dělat pořádně.
Další důležitý krok přišel v roce 1999 po deskách Dlouhej kouř a 1. signální. Byly to úspěšné desky, ale zaplatili jsme za ně daň v podobě odchodu zpěváka Petra Rajcherta, basáka Adama Stivína a producenta Radima Hladíka. Pro spoustu lidí tím Chinaski skončili, takže jsme je museli znovu nakopnout.
Třetí důležitý a nejsmutnější moment přišel v roce 2008, kdy umřel Pavel Grohman, se kterým jsem na základní škole celé Chinaski vymyslel. Po téhle tragédii jsme řešili, jak dál, a nakonec jsme se shodli, že z takového obrovského průšvihu nás dostane jenom práce. Po pohřbu jsme si dali měsíční volno, po němž jsme se sešli ve studiu a začali jsme točit pohádky pro děti. U toho jsme řešili, jak budou Chinaski dál vypadat.

Poslechněte si Chinaski v Youradiu
Recenze poslední desky Není na co čekat: Chinaski – i poosmé kvalitní zboží

Když jsem četla vaši knihu Chinaski poprvé, překvapilo mě, že hnacím motorem kapely byl právě Pavel Grohman.
Ano, on skvěle zvládal organizační záležitosti kapelu vykopal nahoru svou buldočí pílí.

Kdo je u vás teď takovou postavou?
Nikdo z nás to bohužel nemá v povaze, a tak jsme si role rozdělili: kapelníkem je Franta Táborský, já jsem hlas a ksicht. Ale je fakt, že mám jakési právo veta. Všichni ostatní jsou právoplatní členové Chinaski, ale kapelu vedeme Franta a já; já jsem Chinaski založil, Franta je s námi osmnáct let a je autorem největších hitů. Ale protože nemáme vůdčí povahu, nedovedeme to, co uměl Pavel – někomu vynadat. Občas bylo v Chinaski dusno, ale fungovalo to.

Teď je tedy v Chinaski větší klid?
Přesně tak, zároveň se ale pořád potácíme v pochybnostech, protože mezi námi není jeden člověk, který by věci jasně a rázně rozhodnul. Většinou volíme demokratickou cestu, která je správnější, ale trnitá a delší. Domluvit se v kapele o šesti chlapech, kde má každý pocit, že jeho písně jsou nejlepší, je těžké. Někdy nám Pavlův rázný hlas fakt chybí.

Ve zmíněné knize o Chinaski mimo jiné vzpomínáte na doby, kdy jste se na jevišti do publika usmívali a v zákulisí lítaly hromy a blesky. Děje se to i teď?
To víte, že jo. Pracujete po nocích v nezdravém prostředí, v hluku, zakouřených klubech, kde se pije alkohol. Lidi se chtějí bavit a k tomu musíte pořád jezdit autem. Když je spolu šest chlapů v tomhle režimu pět dní v týdnu, je jasné, že k ponorce musí dojít. V knížce se můžete dočíst, že jsme se mnohokrát i málem poprali, každou chvíli chce někdo z kapely odejít, každou chvíli se u nás tvoří skupinky – někdo mluví s někým a někdo s někým nemluví. Pak se to za rok otočí a ti dva, co spolu nemluvili, jsou najednou nejlepší kamarádi. Myslím, že téhle alchymii kapely se nedá zabránit, musíte se s ní jen naučit žít a pracovat tak, aby to nebylo kontraproduktivní.

Mluvili jsme o písničkách. Promítáte si čas od času texty, které jste napsal? Stává se vám, že se občas zhrozíte, jak z vás něco takového mohlo vypadnout?
Jasně, ale to je úplně logické. Natočili jsme osm desek, to je přes sto písniček. Když si občas náhodou nebo z donucení musím poslechnout naši starou desku, jsou tam věci, u kterých mí vstávají vlasy hrůzou. Například velkým omylem jsou písničky Možná, Nu pagadí nebo Trombón (

). Na druhou stranu mám i písně, kterým jsem při natáčení nevěřil a neměl jsem je rád, ale teď s odstupem času si se mi zdají mnohem lepší. Třeba 1970. Připadalo mi to jako super téma, ale kdybych psal text já, zpracoval bych ho jinak.

Na vaší poslední výběrovce 20 let v síti máte čtyřicet písniček a každá je hit. Mají Chinaski nějakou skladbu, která by si zasloužila být známá tak jako třeba Tabáček nebo 1. signální, ale nikdy se jí to nepovedlo?
Hodně jsem věřil písničce Kompy, která je z naší poslední desky. Napsal jsem swingovou píseň o počítačích. Připadalo mi to jako dobré spojení a říkal jsem si, že takovou píseň ještě nikdy nikdo určitě nenapsal. O tom, jak počítače stárnou rychleji než my. Ale ona prolétla prakticky bez povšimnutí. Mám ji ale pořád rád, připadá mi hodně vtipná. Překvapilo mě, že si ji lidi nevzali za svou.

Slyšela jsem, že teď prožíváte velmi šťastné období, a proto vám nejdou psát nové písničky. Je to pravda?
(smích) Je pravda, že když je člověk dole nebo když má nějaké trápení, písničky se píšou snáz, protože se z toho vlastně vypíšete. Po Pavlově smrti se mi úplně změnil svět, došlo mi, jak je život krátký. V pubertě jsem měl vždycky pocit, že „jednou to přijde a bude to super“. Když umřel Pavel, došlo mi, že už to dávno přišlo, jenom já jsem si toho nevšiml a vůbec jsem si to neužil. To mi trochu srovnalo hodnoty. Rok nato se mi narodila dcera, což změnu už úplně dokonalo a od té doby si vážím každé chvíle. V momentě, kdy jsem dostal zodpovědnost za dítě, mi najednou všechny problémy začaly připadat malé, směšné a hrozně lehce řešitelné. Jenomže se mi teď hůř píšou písničky. Já ale vlastně nechci psát jenom smutné pomalé písničky o tom, jak je všechno k ničemu. Chtěl bych napsat veselé písně o tom, že to na světě stojí za to.

Takže teď čekáte na inspiraci? Nebo už nějaké texty děláte?
Dělám, nějaké písničky mám, ale je to těžší. I kvůli věku. Ve dvaceti máte mnohem menší autocenzuru a vypustíte mezi lidi něco, co byste dnes nikomu ani neřekla. Je tady ještě další věc, máme asi 120 písniček a je hrozně těžké najít téma, o kterém jsme ještě nezpívali. .

Poslední album Není na co čekat jste vydali před třemi lety. Zdá se to jako dávno.
Novou desku právě chystáme, polovinu máme zhruba připravenou. Těšíme se na to, hodně o tom teď mluvíme, v podstatě obden si posíláme nějaké nápady. O příští desku se vůbec nebojím. Vím, že bude lepší než ta minulá.

Nedávno jste pustili ven videoklip k písničce Hlavolam. Tu jste napsal vy?
Hudbu napsal trumpetista Petr Kužvart na základě útržku mého textu. Kupodivu klapla, začínáme ji hrát naživo a lidi docela reagují.

V klipu účinkuje modelka Taťána Kuchařová. Proč? Dělali jste konkurz, anebo vás prostě napadla zrovna ona?
Asi před dvěma lety jsme hráli v Lucerna Music Baru tisící koncert. Naší manažerce zavolala Taťána, že nás má hrozně ráda a jestli by mohla přijít na koncert. Tam jsme se potom dali do řeči a padli jsme si do noty. Když jsme pak začali dělat na klipu k Hlavolamu, nechtěli jsme žádný příběh, žádné vyprávění, ale hezké obrázky. A když hezké obrázky, tak krásnou ženskou. A nejkrásnější na celém světě je přece Taťána! Zkusili jsme jí zavolat a ona na to kývla.

Report: Skvělí Chinaski na koncertě číslo 999

V klipu sedí Táňa u piána a hladí klávesy. Čekala jsem, že do nich najednou hrábne a celý svět s úžasem zjistí, že Taťána Kuchařová hraje skvěle na klavír. Trochu mě naštvalo, když zůstalo jen u toho hlazení.
Na piáno asi úplně dobře nehraje, ale myslím, že by úplně v klidu mohla být herečka. V tom klipu to není vidět, ale když jsme točili, dostali jsme od režiséra pokyn zahrát situaci, kdy mi měla vynadat, že zase jedu někam hrát. Ona na mě spustila takovou čočku, že jsem zůstal stát jako spráskaný pes. Vůbec jsem to nečekal. Taťána by měla hrát ve filmu nebo na divadle, má přirozený talent.

Naposledy ke knize. Píšete v ní, že jste začali pracovat na duetu s Karlem Gottem. Jak tento projekt dopadl?
Jednáme o tom skoro dva roky. Pan Gott s tím počítá, písnička se mu prý líbí. Je to skladba původně napsaná pro něj. Když ji poprvé slyšel, řekl, že jsou to typické Chinaski a že ji nemůže zpívat sám, že ji chce zpívat se mnou.

Co je to za písničku?
Jmenuje se Pondělí a je o beznaději pondělního rána, kdy začíná celý ten kolotoč. Zpívá se tam: „Mám rád, když slunce svítí, na pozdrav když odpoví ti bezbřehou zlatou záplavou.“ Sloky takhle popisují, jak je na světě krásně a refrén je: „Jenže je pondělí a déšť buší do střechy.“

Pojďme k vašemu koncertu 6. února v O2 areně. Bude při Vrchlabí sněžit?
Ano, bude sněžit v celé hale.

Večer prý budete koncipovat do pěti vzpomínkových bloků podle vašich kapelových etap.
V playlistu je třicet písniček a my jsme si je pracovně rozdělili do pěti bloků. Celý večer máme rozpracovaný ve scénáři, bude se to točit na kamery, počítáme s různými efekty a rozdělení je spíš pro naši jednodušší orientaci a pro výtvarné rozlišení. Rozdíly mezi částmi fanoušci možná ani nepoznají, rozhodně nebudou oddělené pauzami.

Momentálně organizujete soutěž Zazpívej si s Chinaski v O2 areně. To jste nesehnali Zuzanu Norisovou, s níž jste písničku nahráli původně?
Máme tu písničku Dobrák od kosti a na koncertě se občas stane, že vezmu někoho z publika, aby si se mnou zazpíval. Řekli jsme si, že tenhle fór použijeme i v O2 areně. Jenže když vytáhnete někoho náhodně, může se stát, že dotyčný vůbec neumí zpívat nebo je tak nervózní, že nemůže ani mluvit. Aby k tomuhle nedošlo, chceme si ty holky předem zkusit. Mohou nazpívat jakoukoliv naši písničku, poslat nám odkaz na YouTube a budou-li vybrány, můžou si s námi v té velké hale zazpívat.

Kolik videí vám už přišlo?‚
To nevím. Tohle má zrovna na starosti náš trumpetista.