Překvapí, zasáhnou, dojmou. Noví Manic Street Preachers se povedli
Většina hitů Manic Street Preachers je rozpoznatelná po prvních tónech. Pro pravověrné fanoušky vypjatého vokálu a velkolepé kytary Jamese Deana Bradfielda tak bude zvuk jedenáctého alba Manics nazvané Rewind the Film velkým překvapením. Kapela ovšem dokázala i bez charakteristického zvuku nahrát zajímavou a pronikavou desku.
Trademarkem velšské rockové kapely Manic Street Preachers byly monstrózní kytarové stěny a pompézní sóla. Glamourový přístup ale vždycky ostře kontrastoval s texty, prodchnutými ať už melancholií a nekonečným smutkem, nebo levicovými komentáři k nejrůznějším společenským tématům.
Když Manics před devíti lety zanevřeli na kytaru a začali experimentovat se syntezátory, fanoušci byli proti: deska Lifeblood se tenkrát dostala jen na třinácté místo britské hitparády, což byl pro tuhle kapelu sakra neúspěch. Další tři alba tak nahrála kapela zase poměrně na jistotu. Letošní jedenáctá řadovka Rewind the Film ovšem ukazuje, že Manic Street Preachers mají i po sedmadvaceti letech existence chuť experimentovat a překvapovat.
Poslechněte si Manics v Youradiu
Rewind the Film je ta nejintimnější a nejintrovertnější nahrávka od Manics. Šílení pouliční kazatelé, kteří se kdysi označili za (hudební) teroristy své generace, zkrátka definitivně dospěli. Dospěli do věku, kdy mohou dělat hudbu zcela po svém, bez ohledu na očekávání fanoušků či kritiky. A hlavně pochopili, že není nutné křičet, aby vás bylo slyšet – šeptání může být paradoxně často mnohem intenzivnější.
Úvodní duet This Sullen Welsh Heart tak James Dean Bradfield s Lucy Rose odzpívají jen za doprovodu akustické kytary. Podobně křehký je další duet Rewind the Film s Richardem Hawleym, doplněný jemným smyčcovým aranžmá, nebo (I Miss the) Tokyo Skyline o ztrácení v překladu. Není ale třeba bát se nějakého ufňukaného folku – první singl Show Me The Wonder s triumfálními estrádními žesti ukazuje, že i bez elektrické kytary se dá podnikat spousta rock’n’rollu.
Manics se ale nepodbízí. Málokterá stadiónová kapela si troufne dát na desku instrumentální skladbu, Manics ano (předposlední Manorbier). Klíč k celé desce pak leží v poslední skladbě 30-Year War, v jednom z nejhořčích textů z pera baskytaristy Nickyho Wira o deziluzi z vývoje posledních třiceti let ve Velké Británii. “Co je třeba udělat?” zní základní otázka téhle písně. A já čtu mezi řádky poselství, že důležitější než konkrétní věci je dělat alespoň něco. V případě Manics je to zkrátka nahrávání desek.
Manic Street Preachers natočili tiché, ale přesto naléhavé album. Desku, která překvapí, zasáhne a dojme. Pokud jste čekali na pecku typu If You Tolerate This Then Your Children Will Be Next nebo nedávné It’s Not War 
(Just The End of Love), tentokrát se jí nedočkáte. Těšit se ale můžete na příští rok, kdy má Bradfieldovi a spol. vyjít další album. Bude se jmenovat Futurology a má nabídnout písničky s “klasickým MSP zvukem”.
Manic Street Preachers – Rewind the Film
Vydavatelství: Columbia Records
Celkový čas: 43:30
Seznam skladeb: This Sullen Welsh Heart (feat. Lucy Rose), Show Me the Wonder, Rewind the Film (feat. Richard Hawley), Builder of Routines, 4 Lonely Roads (feat. Cate Le Bon), (I Miss the) Tokyo Skyline, Anthem for a Lost Cause, As Holy as the Soil (that Buries Your Skin), 3 Ways to See Despair, Running Out of Fantasy, Manorbier, 30-Year War