Líbáš jako ďábel – podruhé a snad i naposledy
Pokračování mají být po vzoru hollywoodských blockbusterů vždycky o něco větší. Bombastičtější, výpravnější, napínavější, vtipnější. Film Líbáš jako ďábel režisérky Marie Poledňákové toto nepsané pravidlo naplňuje i v českém kontextu. Výpravnější rozhodně je, ale co se humoru týče, pohybuje se někde na úrovni prvního dílu. A ruku na srdce, laťka nebyla nastavená vysoko.
Líbáš jako Bůh byl film, který v kinech vidělo přes 900 tisíc diváků. Tedy žádný div, že tři roky nato přichází jeho pokračování.
Líbáš jako Bůh byl filmařsky podprůměrný snímek, kde se většina konverzace odehrávala na displejích mobilních telefonů (což je divácky podobně vděčné jako komunikace kouřovými signály), vnesl do kin humor, který svým nevkusem skoro urážel. Když vám prozradíme, že hlášky typu „na to ti sere bílej tesák“ se dostaly i do aktuálního Líbáš jako ďábel, pravděpodobně brzy pochopíte, co od novinky čekat.
Znovu se setkáváme s Františkem (Oldřich Kaiser) a s Helenou (Kamila Magálová). Stále se mají rádi, ale do života jim neustále vstupují jejich ex – z Františkovy strany Bohunka (Eva Holubová), z Heleniny Karel (Jiří Bartoška). Rozhodnou se proto odjet na romantickou dovolenou do Maroka a své expartnery nechat v České republice. Když jim ale cestou ve vlaku ukradnou zavazadla i s doklady, chtě nechtě se s nimi musejí spojit s žádostí o pomoc. Rozjede se kolotoč, na jehož konci postavy řeší i únos Bohunky místními mafiány(!).
Tvrdit, že Líbáš jako ďábel je lepší, by bylo odvážné. Filmu ale nemůžeme upřít minimálně snahu o něco jiného. Líbáš jako Bůh byla nudná tlachanda, Líbáš jako ďábel se snaží být crazy komedií v tom pravém slova smyslu – honičky, mafiáni, přestřelky (slovní i ty se zbraněmi), pitvořící se herci. Výsledek je sice stále jen upachtěná napodobenina žánru „screwball comedy“, člověk se ale může aspoň jednou či dvakrát zasmát.
S herci by problém nebyl. Oldřich Kaiser zkrátka komediální je, Jiřímu Bartoškovi, zdá se, role bonvivánského spisovatele taky sedla lépe než posledně a vlastně i slovenský akcent Kamily Magálové je od posledně o něco méně iritující. Problém je ve scénáři až příliš spoléhajícím na „auru“ herců, kteří prodají třeba i nevtipné hlášky typu bílý tesák. Ostatně, když už jsme u prodávání, pokud hledáte kandidáta na nejméně nápaditý product placement tohoto roku, máme tu favorita; celá role Romana Vojtka prakticky spočívá jenom v tom, že dvakrát zmáčkne tlačítko na Soda Streamu.
Gagům tu dost často chybí pointa a podobně jako u prvního dílu má režisérka Marie Poledňáková problém udržet soudržnost scén a alespoň základní dramaturgii. Linie Nela Boudová – Jiří Langmajer nemá vůbec žádnou souvislost se zbytkem filmu a samozřejmě, že berlička, kterou si režisérka nespojité linie spojuje, spočívá opět v telefonování; postavy si volají a říkají si co a jak. Dočkáme se tu navíc podobně nesmyslných momentů, kdy se jedna postava zlobí na tu druhou, aniž bychom vlastně věděli, proč (respektive to víme, je to proto, protože se mají vzápětí udobřit a utvrdit se ve své lásce – znovu).
Ani kamera Vladimíra Smutného se nedá tak úplně docenit, protože většina záběrů jde v kontextu filmu hluboko za hranici kýče. Scény na prosluněné marocké pláži jsou vlastně už na pomezí nezamýšlené parodie. K tomu připočtěme možná chytlavé, ale naprosto vytěžené hudební motivy Petra Maláska, které navozují pocit, že za plátnem někdo dokola točí flašinetem.
Útěchou nám nenadšeným může být snad jen to, že podle režisérky se už víckrát líbat nebude.
Líbáš jako ďábel
ČR, komedie, 113 minut
Režie: Marie Poledňáková
Hrají: Kamila Magálová, Oldřich Kaiser, Eva Holubová, Jiří Bartoška, Nela Boudová, Jiří Langmajer, Tereza Kostková, Martha Issová, Roman Vojtek a další
Premiéra v ČR: 17. května 2012
