Návrat k mimozemským kořenům. Viděli jsme film Vetřelec: Covenant, jaké to bylo?
Pokud vás baví sci-fi filmy, Vetřelce musíte nejen znát, ale i milovat. Jedna z největších klasik žánru se nyní opět vrací na plátna kin, a to s dalším dílem prequelové série, za kterou režisérsky stojí i otec původní jedničky, Ridley Scott.
Jsou režiséři, kteří celý svůj život a tvorbu spojí s jedním zásadním snímkem. Někteří se kolem něj točí pořád dokola, jako třeba Peter Jackson s Pánem prstenů, jiní v mezičase točí další věci, ale nakonec skončí zase u něj – například David Lynch s Twin Peaks nebo Ridley Scott s Vetřelcem.
Muž, který dal světu nejen toto kultovní sci-fi, ale také Blade Runnera či Gladiátora (nicméně zároveň i G. I. Jane a Bílou smršť), natočil prvního Vetřelce na konci 70. let. Na svou dobu nezvykle brutální film, který dokázal do žánru sci-fi dostat prvky gotického hororu, se dočkal mnoha pokračování pod taktovkou jiných režisérů, než Hollywood vyždímanou látku odložil do koše na seprané prádlo. Po dlouholetém kryospánku se ale vesmírné příšerky s ostrými zuby a kyselinou místo krve probraly znovu k životu, a to v roce 2012, kdy se objevil snímek Prometheus.
Příběh bandy vědců s příšerným scénářem byl úplně jinde než všechny díly „alienovské“ série a s příliš vřelým přijetím se nesetkal. Proto fanoušci vyhlíželi to, co mělo následovat – film Vetřelec: Covenant, který vstupuje do kin právě teď. Bude to stejná blbost? Bude to ještě větší blbost? Bude to návrat ke starému dobrému vetřelčímu světu?
No. Máme tu kolonistickou loď plnou embryí, spících lidí a s posádkou tvořenou samými páry a jedním androidem s tváří Michaela Fassbendera, Walterem. Ta má kapitána, kterého trápí, že ho nikdo nebere vážně, a jako nejlepší nápad k upevnění postavení se mu zdá změnit trasu a letět na neznámou planetu za neznámým radiovým signálem. Tam objeví trosky zvláštní lodi, kousavá zvířátka a druhého androida s tváří Michaela Fassbendera, Davida, který se angažoval už v Prometheovi.
A pak začíná souboj. Ani ne tak ten na plátně, jako spíš v kinosále. Je to souboj fanouška, který ocení návrat k taktice „střílej a utíkej“ a některé vizuální prvky, které evokují první vetřelčí film s nezainteresovaným divákem, který má pocit, že už to jednou viděl, ale napoprvé to nebylo tak otravné a už vůbec tam nikdo nepřemýšlel o smyslu života při hře na vlastnoručně vyrobenou flétnu a recitování poezie.
Vrazit do science fiction velkofilmu trochu filozofie momentálně frčí, jak nedávno dokázali třeba Příchozí (stejně jako to, že se to dá rychle a jednoduše zazdít sentimentální osobní linkou). Scott zásadní otázky života, vesmíru a vůbec nakousává ve snaze posunout svět svého srdečního veledíla dál, po průšvihu s Prometheem se ale zároveň snaží vrátit k tomu, co už mu jednou fungovalo, a pokouší se to utáhnout na odhalení původu těch krásných lesklých černých Xenomorfů z původních filmů.
Výsledkem je šlapání na místě. Dvouhodinová stopáž plyne pomalu. V podstatě vám je úplně jedno, jak to dopadne, a jen rezignovaně čekáte, až to skončí, protože peníze za lístek vám stejně nikdo nevrátí. Poslední scéna, která předznamenává minimálně ještě jeden film, běží, vy se zvedáte ze sedačky a říkáte si, že s Vetřelcem, na rozdíl od Ridleyho Scotta, jste jednou provždy skončili.
Hodnocení: 2 z 5 koulí
Lekce historie s filmem Sibiřský deník a 5 podobných filmů, které vás budou bavit víc
Do kin se řítí Strážci galaxie Vol. 2: Dosahují kvalit jedničky, nebo je to ostuda?
