5 skutečných příběhů lidí, kteří žili v domě, kde straší
Milujete horory, duchařské historky a rádi chodíte na místa, kam by se jen tak někdo neodvážil? Jste ten typ člověka, který má opravdu pro strach uděláno? Nebo jste prostě zvědaví, co se děje za cizími dveřmi? Pak vás určitě bude zajímat následujících pět příběhů. Jsou to reálné výpovědi lidí, kteří žili v domě nebo bytě, ve kterém skutečně strašilo a možná ještě dosud straší. Tak co, zvládnete to? Jestli ano, čtěte dál.
- Setkání s dědečkem. Ještě před tím, než se narodil náš syn, mi zemřel tchán. Takže se spolu nikdy nesetkali a syn ho ani neviděl na fotce. Když jsme se přestěhovali do nového domu, často se stávalo, že se syn uprostřed noci smál. Ale nepřišlo nám to nijak divné, protože se prostě stává, že si takhle děti jen tak hrají samy se sebou. Jednou jsme se ale rozhodli doma konečně pověsit obrazy, včetně tchánovy fotky. Když je syn spatřil, řekl mi: „Jé, mami, proč sem dáváš obrázek toho pána, který si se mnou chodí v noci hrát?“ Dost mě v tu chvíli zamrazilo.
- Starší brácha. Dříve, než jsem se narodil, mi zemřel bratr. Bylo úplně normální, že se neustále sama zapínala a vypínala světla kolem mě, hýbaly se obrazy a DVD padala na zem, aniž by se jich někdo dotkl. Jednou jsem položil na jeho fotku bonbon o poprosil ho, aby s ním pohnul. Pohnul se. Později jsem spolupracoval s jednou školou, která sídlila v budově starého kostela a byla fakt dost strašidelná. Chodil jsem sem dříve než všichni ostatní a často jsem tady slýchával křik. Někdy se z ničeho nic začal hýbat metronom na klavíru. Ale vůbec mě to neděsilo, protože jsem to už znal z dětství.
- Strašidelné dveře. Když jsem chodil na vysokou, bydlel jsem se spolubydlící ve sklepním bytě. Jednou jsme si připravili večeři a rozhodli jsme se si ji vychutnat v obýváku u filmu. Dveře jejího pokoje byly vzdáleny asi metr od gauče a byly přivřené. Pustili jsme se do večeře a dívali se u toho na film. Najednou jsme ale zpozorněli. Dveře se začaly samy od sebe se skřípáním otvírat. Stopnuli jsme proto film a se zděšením v očích jsme se na ně dívali dál. Přestalo to, tak jsme si řekli, že to byl asi vítr nebo uvolněný pant. Najednou se ale dveře zase začaly zavírat a když byly zavřené tak napůl, viděli jsme, jak se ohnula klika, jako by ji někdo chytil a chtěl dveře dovřít. Pak se klika narovnala a dveře se zavřely úplně. Bylo to dost děsivé.
- Podivný hlas. Vyrůstali jsme s bratrem a s maminkou v maličkém domě. Když se maminka znovu vdala, rozhodli se s novým manželem, že dům zbourají a postaví místo něj ranč. Když jsme se pak přestěhovali do nového, začaly se dít zvláštní věci. Nejhorší z nich byla asi ta, když jsme jednou byli s bráchou sami doma. Seděli jsme na kuchyňském ostrůvku a povídali si. Najednou jsem zaslechl, že někdo šeptá bratrovo jméno. Myslel jsem si, že se mi to jen zdálo, ale o chvíli později se to opakovalo a bylo to hlasitější. Pak jsem to uslyšel potřetí. Pak jsme se na sebe s bratrem podívali a on se zeptal, jestli ho někdo volal. Řekl jsem mu, že jsem to slyšel už několikrát. A on se mě zeptal, jestli to bylo třikrát. Popadli jsme kabáty a vzali nohy na ramena.
- Vzkaz ze záhrobí. Moje bývalá manželka mi vyprávěla historku, kterou jednou zažila u svých prarodičů v domě, který dříve sloužil jako kostel. Asi není z jejích příbuzných nikdo, kdo by tady nezažil nic divného, ale nic se nevyrovná tomu, co zažila moje bývalá. Jednou prý se sestřenicemi seděly a poslouchaly rádio. Najednou se zavlnily závěsy a z rádia se namísto hudby začaly ozývat divné zvuky. Dívky začaly křičet. V tu chvíli to přestalo a najednou se z rádia ozvalo: „Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval, nechám vás už na pokoji.“ No fuj.
